Květen 2012

Tajemný 13.

31. května 2012 v 18:16 | Keigh |  Tajemný
Omlouvám se, že to tak trvalo. Ale potřebovala jsem si pořádně ujasnit, co vlastně Chris představuje a jaký je v povídce jeho účel. A došla jsem k zajímavému názoru - absolutně ho nesnáším. Fakt :D

Miluju vás, děti, a protože některé z vás miluju víc, tenhel díl věnuju Nickymu a Claire s Leah, protože se o tenhle díl zasloužili. A taky vymysleli podstatnou část minulosti vraha. Teda, vy se ji pravděpodobně nikdy nedozvíte, ale já s ní musím operovat, protože pořád nemám přesnou strukturu vrahova uvažování, vzorec přemýšlení k jednání má ještě nějaké mezery, za nepřesnosti se omlouvám. Ale nyní, v tomto díle, vám dám nahlédnout způsobu vrahova uvažování. Užijte si to, děti, maminka vás opravdu moc miluje. :*



Tajemný 12

28. května 2012 v 20:33 | Keigh |  Tajemný
Pochopil, že spát bude s jeho synem v pokoji, Samuel se neukáže. Andrew jde s ním až do koupelny, tam mu sundá pouta a zamkne ho. Čeká před koupelnou, aby mu pouta zase nasadil. Neil mu sice říkal, ať mu je proboha na noc sundá, že se takhle přece nemůže vyspat, ale Andrew nebude riskovat. Spoutá mu ruce, přemýšlel, že ho připoutá i k čelu postele. Bude to rozhodně bezpečnější, pokud má sdílet pokoj s jeho synem.



117. Polibek

27. května 2012 v 18:51 | Keigh |  Podstata
"Ví co dělá," pousměje se, když se brodíme po kolena ve vodě do větší hloubky. "Byla jsem v Barceloně tři dny, přišla za mnou a odhadla mě tak dokonale, že jsem si myslela že mě musí znát celý život. Srazila mě na dno. Ale pak mi podala ruku a vytáhla mě. Strašně rychle. Víš, můj život je trochu složitý a hodně aspektů na mě zanechalo… nějaké rány. A ona je sice nezahojila, ne úplně, ale… ukázala mi, že rány jsou dobrá věc. Protože když už ty rány máš, nestrachuješ se , že dostaneš další. Ale když své rány přijmeš a pochopíš, proč jsi je dostal, když pochopíš, jak tš změnily a najdeš vysvětlení toho, proč se změny projevily právě takhle, další rány vnímáš už jenom jako pomoc. Jakým směrem se máš vydat, nebo co udělat jinak, lépe."
Lépe? Přijmout své rány a těžit z nich? Vím, o kom mluví, aniž bychom ji jmenovali. To je děsivé. "Proč nám pomáhá? Myslím, jako, asi se snaží na mě zapůsobit stejně jako na tebe. Ale proč? Co z toho má? Chápu, proč dělá některé věci, ale pro dělá tohle, když z toho nic nemá?"
"Myslíš, že z toho nic nemá?" zeptá se podezřívavě, pořád se tak usmívá.
"No, kromě dobrého pocitu z dobře odvedené práce…" opravím se, protože co jiného? Na Adama páku nepotřebuje, jsou přátelé, stejně jako nepotřebuje udělat si dobré oko u Casiho - tak sakra proč?!
"A nenapadlo tě, že jí jde prostě jenom o ten pocit? Řekla ti, že jsi její dítě, že?"
Jak to ví? Uhnu pohledem, nechci jí lhát, ale nechci jí ani říct pravdu. Mathe, ty pokrytče!
"Zjihl jsi, když jsi o ní začal mluvit," vysvětlí.
Fakt? "Jak… zjihl?"
"Usmál ses. Tón tvého hlasu se trochu změnil. Ne jako… bys mluvil o někom milovaném, ale ani jako bys mluvil o osobě kterou jenom respektuješ. Je to… něco mezi tím a přitom mnohem víc."
"Jak to… poznáš?!" Další génius Kayleighina typu?!
"Neboj se, nejsem ani z desetiny tak schopná jako Kayleigh nebo Tom, prostě jenom… no, Serži mi řekl měsíc po mém příjezdu to samé," vezme mě za ruku. "A jsem ráda, že tenhle rozporuplný pocit vůči ní nemám sama, protože u mě už to hraničilo s dokonalou schizofrenií a říkala jsem si, že cítit tolik rozporuplné emoce vůči jediné osobě přece nemůže být normální. Ale asi je. Možná to dělá záměrně. Kdoví."
Na to nemám co říct. Mé myšlenky vyjádřila přesněji, než bych je kdy vyjádřil já. Soustředím se na plavání, ačkoli tady ještě trochu dosáhnu. "Tolik jsem nevyrost," zastavím ji, když chce plavat pořád dál, k obzoru.
"No jo, promiň. Zvyk. S Rampou a Žumpou a Seržim vždycky plaveme až za bójky, támhle, vidíš? Jsme pak na širém moři a kousek odtamtud je menší korálový útes, fakt malý, ale je tam hezky a místy dosáhneš na kameny. Ale… my bychom se měli vrátit," přikývne, uf, to jsme rád. Fakt bych nechtěl, aby mě v polovině chytla křeč a já se utopil, na to se mám příliš rád. "Líbí se mi, že neděláš frajera. Víš? Jako, za každou cenu se předvést, že jsi největší macho a tak."
"Nebudu přece riskovat, ohrozil bych nás oba. Zamachruju si támhle na písku, předvedu ti pár salt, to mi jde."
Zasměje se a já trochu s ní, nevím, jestli jsem vyzradil svůj plán, jak ji sbalit, nebo jestli to brala jako odlehčení situace. Plaveme ke břehu, chvíli tiše, soustředím se na pravidelné dýchání a pohyb rukama i nohama, až dosáhnu v pohodě na dno, pak se teprve oba odvážíme k hovoru, teda, spíš já. "Barcelonu sis vybrala?"
"Jo. Umím dobře katalánsky, španělsky méně. Zajímá mě to město."
"Tady fakt skončí všichni milovníci," a nevím, jestli jsem to chtěl říct nahlas, nebo mi to uklouzlo, ale zase se zasměje a protože už oba dosáhneme na dno, přesto jsme po ramena pod vodou, chytí mě za ruku. A já ji taky. Je to… nevím. Intimní a přitom nevinné gesto. Keigh mě taky držela za ruku, i Adam, dokonce Nando, na Manhattanu spousty holek, ale přitom mi to teď připadá… jiné. Nevím čím nebo proč, prostě… možná jsem se u naučil většímu citu, nebo jsem fakt přecitlivělý. Keigh říkala, že nejsem vyrovnaný, nejsem v pohodě, moc velký stres a velká změna, bude trvat několik měsíců, než se s tím srovnám. Ale jak poslouchám Nanu, bude to s ní asi rychlejší. Pomůže mi. Sice netuším, proč by to chtěla udělat, proč mi chce pomoci, ale to asi není podstatné.
Podstatné jsou teď jiné věci. Nevím, kdo z nás tohle začal, ale najednou se líbáme. Objímám ji a hladím po ramenou, chutná slaně, ale to já asi taky, voní po moři a opalovacím krému, hřeje navzdory chladivému moři, zaklání ke mně hlavu a já se k ní trochu skláním, hladím ji po bocích a zádech, ona omotává ruce okolo mých ramenou, když stejně jako to začalo to taky skončí.
Usměje se. "Zase věděla, co dělá."
Věděla, nakolik si budeme rozumět? A pokud věděla, proč mi taky s sebou nedala kondom, sakra?! "Možná."
Vezme mě zase za ruku a vede k pláži. Sakra. Proč jsem nepředpokládal tenhle průběh dneska ráno…?! No, pravda, asi proto, že jsem byl totálně na sračky a vnímat jsem začal až když jsem s Kayleigh jednal s tím Sebastienem. Stisknu trochu její ruku, buď anebo. A zatím to vypadá na buď. Nemyslím, že by byla proti, kdybychom se spolu vyspali. Otočím se k ní čelem, podívám se jí krátce do očí a znova se k ní skloním pro polibek. Nebrání se, jen je trochu cudná. Nějak… nechává veškerou aktivitu na mně. Většinou jsem se setkával s holkama, co se snažily být aktivní, svést mě, ale Nana ve mně budí právě ten pocit, který jsem do teď mockrát nezažil - něco jako ochranitelství, nebo spíš zodpovědnosti, něhy a nějaké romantiky, protože se vůči Naně cítím povinen se o ni postarat. Nikdy mě nenapadlo, že bych mohl takovouto situaci vnímat jako plně erotickou. Spíš něžnou a hezkou, jakkoli romantika není můj styl, ale tohle není ta chvíle, kdy se na sebe máme vrhnout a kousat a škrábat a zběsile šukat. Zvláštní. Nevím, kam patří tohle mrazení v zádech, jestli je mi zima, nebo je to vzrušení, ale známý pocit lechtivého pulsování mě ujistí, že tohle rozhodně patřilo ke vzrušení.
Chci sex. S Nanou. Hned.

Teukova táhlá trumpeta

26. května 2012 v 23:01 | Keigh |  Drabble
Drahé děti, Kayleigh zase napsala něco, co položilo celé osazenstvo ateliéru. Neměla jsem zadání, vyjma jediného, které nadhodila poměrně náhodou Andy: "A co znamená aliterace...?" Dálě k tomu asi nemám co dotat, kromě toho, že tohle drabble je věnováno Rampovi a Žumpovi a Pascalovi, protože ten smích, co vyprodukovali ti tři, byl srovnatelný s tím mým a Papiho. Doufám, že vás pobavím, děti. A bertě mě porsím s rezervou, ano? Miluju vás ^^





Nejlepší přítel 6.

26. května 2012 v 21:43 | Keigh |  Nejlepší přítel
No ne, já se dneska činím, abyste věděli...! :D Nejnovější díl Nejlepšího přítele mě samotnou dost překvapil, protože bude mít s největší pravděpodobností trochu více dílů, než jsem čekala. (Já vím, Nicky. JÁ VÍM!!!) Ale nemyslím, že by vám to vadilo. Že? Mimochodem, jak jsem mluvila o tom, že sama nevím, jak se mi Nejlepší přítel vyvine... teď už to vím. A víte, jak já to mám s tragickými konci, co? :D




Tajemný 11.

26. května 2012 v 21:32 | Keigh |  Tajemný
Musím říct, že jsem s novým layoutem tak spokojená, že vám sem dávám Tajemného, který byl nachystaný na pondělí. Jste rádi?^^ A protože miluju svůj nový lay a protože vás miluju taky, přibude dnes ještě jedna povídka.

A protože si tento díl vydupal Serži, je díl věnován jemu. Miluju tě, ty můj heteráku! :D





Tajemný 10.

25. května 2012 v 20:17 | Keigh |  Tajemný
Dočkali jste se, miláčkové, dočkali.

Poděkujte Anett, Amy, Leah a Claire, protože měly... řekněme velice pádné argumenty k tomu, aby mě přesvědčily k napsání nového dílu, proto je díl věnován právě mým slečnám :)




116. Kód

24. května 2012 v 11:33 | Keigh |  Podstata
Doufám, že ten její hloupý úsměv jsem si vyložil dobře. Ale vzhledem k tomu, že si Nanu přitáhla k sobě, políbila ji a něco jí pošeptala, asi chápu, proč mě nenechala Rampovi a Žumpovi, kteří se nabídli, že mě pohlídají, vzali by mě třeba do zoo v centru města, ale Kayleigh řekla, že s Nanou si jistě máme co povědět.
"Odreaguj se," usměje se na mě do zpětného zrcátka, když Nana vystoupí.
Domluvila mi sex…? Fakt? Už zase?! No ne, na tohle bych si zvyknul, haha, Keigh je maminka s výhodama! "Jo. Ahoj pak."
Přikývne, vystoupím z auta a počkám než odjede. Bylo to půl napůl, chtěl jsem být i s ní i s Nanou, protože tuším, že karty spolu hrát nebudeme. Přesvědčila mě, abych zůstal s Nanou, za hodinu mě vyzvedne a pojedeme k Ateliéru. Pro Adel, myslím.
"Provedeš mě?" vezme mě za ruku, ani jsem si nevšiml, že zůstala stát za mými zády.
"Jistě," upomenu se, jsem přeci hostitel, "ještě jsi tu nebyla?"
"Ano, párkrát ano, na těch akcích, co se tu občas pořádají, ale od té poslední je to už dost dávno," pokrčí rameny.
Stisknu její dlaň a vydám se k domu, když mi dojde… "Neznám kód."
"Co?" otočí ke mně hlavu.
"Neznám kód k vypnutí alarmu do domu, takže se dovnitř nedostaneme, předtím se mnou byla Keigh a odemkla mi, taky se se mnou musela vracet k domu, protože zapomněla, že ho neznám, a teď…"
Rozesměje se. A já kupodivu taky. Je to vtipné. Zvráceným způsobem vlastně docela hodně.
"No, tak si vystačíme s bazénem, ne?" navrhne.
S tím nemohu než souhlasit, ručníky nechává Adam na lehátkách, takže v pohodě. "Jo, jasně. Promiň, fakt mě to nenapadlo a je zbytečné jí teď volat…"
Zase se zasměje. "V pohodě. Fakt. Stejně bych byla raději venku. Je krásně," pousměje se a otočí se směrem k moři, odtud je vidět na pláž. "Jsme od soli, do bazénu nemůžeme. Pojď," strčí mě zase směrem ke schodům. "Půjdeme na pláž."
"Dobře," musí mít taky uměleckou duši, je dost… povznesená nad problémy běžné a běžnější. Prostě bere co přijde. A podle toho, jak se usmívá, se fakt umí radovat i z malých věcí. Připomíná mi Adélku. Mou Adélku na Manhattanu. Je… nevypadá sice ani trochu jako ona, ale je stejně… miloučká. Nevinná, nějakým zvláštním způsobem. Vezmu osušky z nejbližšího lehátka a zase ji vezmu za ruku. Seč je něco před šestou, slunce pořád ještě slušně pálí.
Projdeme pod palmami, v místě, kde končí tráva a upraveně přechází v jemný písek. Adam je v některých věcech fakt puntičkář. "Na slunko, nebo do stínu?"
"Hm… na slunko," přikáže, mně je to docela jedno, rozprostřu osušku do písku a položím na ni dvě další osušky, vítr nefouká, tak ji nemusím ničím zatížit. "Stejně chci jít plavat. Pojď!" a se smíchem se rozběhne do vln.
Jsou stále větší, ale ještě se nebojím do vody jít. Sice mě to trochu ztrapní, ale nebudu si hrát na hrdinu. "Neumím plavat nejlíp."
"To je v pohodě, nechci nikam daleko, jenom… miluju slunce a moře. A tam, odkud jsem, nemáme ani jedno."
"Odkud jsi?" navážu.
"Ze Švýcarska." Už už se chci zeptat, kde to je, když se mi vybaví mapa Evropy, co jsem prozkoumával o víkendu u Adama. Mezi Francií, Německem, Itálií a ještě čímsi. É, tolik si toho z mapy nepamatuju. Už tak je zázrak, že jsem si zapamatoval tolik. A taky tam jsou hory. Myslím, že to bylo někde tam.
"A jak dlouho tu ještě budeš?" zeptám se, když si svlékám košili.
"Odlétám v pondělí," zamumlá.
Proto tak smutná! "To mě mrzí. Doufal jsem, že bychom… se mohli lépe poznat," zdála se nejnormálnější ze všech jejích přátel, a tak nějak… nevím. Dostupná. Jako, nechci o ní uvažovat jako o štětce, ale s touhle bych zatraceně dal říct.
"Vidíme se dnes naposled, moje rodina, ve které hlídám děti, pro mě má na víkend připravený nějaký program, takže…"
"A Kayleigh to ví?" pozvednu obočí, nezmínila se.
"Jistěže," přikývne. "Rozloučili se se mnou už v úterý. S Keigh a Tomem se ještě uvidím, ale se Seržim a ostatníma už ne," zase ji to rozesmutní.
"Chodila jsi s ním?" nemůžu se nezeptat, přímo se to nabízí.
"No, asi… jo."
"Asi?" zasměju se, myslel jsem, že holky tohle řeší a mají v tom jasno. Asi ne.
"No, poznali jsme se nedávno, nestihli jsme se nějak… zamilovat, nebo tak. Spíš… jsme byli kamarádi. Dost jsme si rozuměli."
Přikývnu, něco jako já a Alice, seč jsme spolu i spali. Rozuměli jsme si perfektně. Když o tom teď uvažuju, vlastně… jakkoli jsem se bál říct, nebo si myslet, že bych s ní chtěl chodit, vlastně jsme spolu chodili. Aniž bychom si to řekli. A ta noc s ní i Adélkou, ta byla nejlepší v mém životě.
Proč jsem se od nich odpoutal? Proč jsem se jich zřekl, proč mě… jak mě vůbec napadlo, že už mi na nich nezáleží? Vždyť to byli moji přátelé a i když jsme vzdálení tisíce kilometrů, pořád snad přáteli jsme, ne?
"Minulost?"
Pousměju se. "Přítomnost," poopravím ji. Teď už aspoň vím, na co myslím. A co cítím. Vlastně… i když mi leze na nervy a i když ji nenávidím a zároveň ji miluju, hlavně díky ní se nějak vyrovnávám s tímhle maglajzem v hlavě.

Vetřelec

23. května 2012 v 9:35 | Keigh |  K-pop slash
Drahé dětičky, milované moje, hlavně jedno moje milované dítě, Nataly, 2. Čestný yaoi člen na Sweet yaoi dreams: konečně jsem dopsala tvou povídku za odměnu za to, že komentuješ a vracíš se sem a máš mě ráda (snad?) a strašně mě baví si s tebou psát. Omlouvám se, že to tak trvalo, ale znáš mě, škola, přátelé a osobní zájmy mě zaměstnávají až příliš :) Přesto doufám, že mi odpustíš a že se ti povídka bude snad i líbit.


Tajemný 9.

22. května 2012 v 18:20 | Keigh |  Tajemný

Kluk se přiblíží na vzdálenost paže, musí jednat opatrně, vezme vyděšenou Nataly za ruku, nůž deset centimetrů od její hrudi, pozvedne její dlaň k ústům a jemně ji políbí, nůž stále v ruce, ale sotva oddálí hřbet dlaně od rtů, rukojeť jí položí do dlaně a odstoupí od ní.

Nataly prudce dýchá, není schopná pohybu, slova, výkřiku - snad ani mrknutí. Kluk zůstane stát, pohled zkrotne, trhne očima k zemi.


115. Machiaveli

22. května 2012 v 10:21 | Keigh |  Podstata
"Pořád se zlobíš?" drcne do mě. Jsme na pláži sami, asi toho využívá.
Měl bych? "Ne," možná trochu lžu.
"Vidíš? Zase lžeš. Pokrytče. Lžeš skoro pořád," pokrčí pak rameny.
Zase neví, kdy má mlčet? Měla by být ráda, že teď na ni nejsem nasraný. "Nerýpej."
Pokrčí rameny a mlčí, aspoň chvíli. Zazvoní jí mobil, a podle toho, jak jej oddálí od ucha, asi dost řvou. "Je zbytečné se ptát, jak párty pokračuje, že?"
Aha, info z Ateliéru. Tam se musí dít hrozné věci.
"Jasně, domluvily jsme se, že ji v sedm vyzvednu, ještě mám přes hodinu čas. Dobře, ahoj," mobil sklapne, chvíli mlčí, pak si povzdechne a zase mobil přiloží k uchu.
Koukám na moře, teda, spíš na Nanu, jak leží na lehátku a Rampa a Serži si s ní povídají. Chtěl bych jít za nimi, ale nedá se s nimi kecat jen tak o něčem, jako se zbytkem party. Mají specifický záběr zájmů i humoru, jsou to matematikové a fyzikové, všichni. Akorát nevím, co studuje Nana.
"Nana není ve škole, je tu jako ou pair," ozve se za mými zády a mám tendence jí tím mobilem ucpat pusu. Už navždy, ovšem.
"Jo," nebudu se vztekat, ani se s ní hádat. Na to už dneska nemám. Přes vztek, vděk, ochranitelský pocit, radost a smutek a lítost a nenávist, co jsem k ní cítil, už na pocity vůči Kayleigh nemám absolutně žádnou sílu. Fakt není možné ji zařadit, nebo přesně určit, jaká je.
Nesnáším ji. A přitom ji mám rád a rozumím jí. A pořád ji nemůžu vystát. Zatraceně!
"Dobrý večer, Auguste, chtěla jsem s vámi probrat Casa. … Ne, ne, žádný problém, naopak, všechno dotují Lauri a Adam a… ano. Jasně jsem řekla že žádnou dotaci UNESCO nechceme. Ne. Všechno zařizují vlastníci, jde to mimo město. Ne, se starostou jsem to… zařídila jinak, protože odstupuje z funkce, kvůli… řekněme rodinným problémům."
Otočím se na ni. Dokázala to…? "Děvko," zamumlám.
Usměje se na mě, natáhne ke mně ruku, chvíli myslím, že mi jednu vrazí, ale ona si k sobě přitáhne mou hlavu a políbí mě na čelo. Doprdele, fakt mě sere! Je vůbec něco, čím ji dokážu vytočit?!
"Ne, nemám tušení, co se mu stalo," musím se rozesmát, seru na to. Obejmu ji okolo pasu a hlavu si položím na její prsa, políbí mě do vlasů a pohladí po zádech. "Ale zítra ráno předkládá svou rezignaci v parlamentu a pravděpodobně bude platit restaurátorské akce na Casa Milá ze svého. Měla jsem s ním schůzku kvůli Casa Batlló, všechny opravy národních a mezinárodních památek jdou přes něj a pan Spatoni je teď mimo město. Ano, sejdeme se… dnes? Nemůže to počkat do zítřka? Dobře. Za dvacet minut? U vás? Ne, jsem na půl cesty, jen vám nesmí vadit můj společník. Dobře, za dvacet minut, zatím nashle, Auguste," a hovor típne.
"Kdo je August?" zamumlám do jejího výstřihu. Chce se mi spát.
"Hlavní restaurátor Casa, teda, asi hlavní, kontaktovala jsem ho včera ráno. Je rychlý… ostatně, miluje Casa a Gaudího práce všeobecně stejně jako my s Adamem a Casim."
"Takže zase někam jedeme?" nechce se mi zvedat. Je to měkké.
Slyším, jak se tiše zasměje, znova mě políbí do vlasů a pohladí po tváři, po rameni a sjede dlaní na záda. Jakkoli je jen o čtyři roky starší a potenciálně by mělo vzniknout něco erotického, nic se neděje. Ani u mě a stoprocentně ani u ní. Opravdu je to jako být… s matkou, nebo tak něco. No že za matku budu považovat zrovna ji…! Musím se rozesmát.
"Mateřský cit mám v povaze. Taková… nevím. Asi příliš velká zodpovědnost. Nikdy jsem pořádně nepoznala, co to je mateřská láska. Tak jí dávám každému, kdo si o ni řekne, nebo kdo mi to dovolí. Něco jako komplex," zasměje se trochu a pohladí mě zase po vlasech. "Miluju všechny svoje děti. Pakliže tě smím nazvat svým."
Smích mě přejde. Mluví vážně? Není typ člověka, kterého bych okamžitě přijal a měl ho rád, Kayleigh ve mně budí pocity velice rozporuplné, přesto… dnes jsme si vzájemně dokázali, že se dokážeme respektovat. Možná je mateřská láska o tomhle - milovat, i když s některými vlastnostmi a názory toho druhého nesouhlasíme. A možná ano, možná je láska, ta mateřská aspoň, nakonec skutečně o respektu a vzájemné toleranci.
A loajalitě.
Tu jsme si dnes skutečně prokázali, oba.
Ačkoli je můj hlas trochu rozechvělý, odpovím rázně. "Jo."
Jsme přesvědčen o tom, že se usmívá, ačkoli jí do tváře nevidím.
"Neměli bychom jít?" zeptám se, i když se mi vůbec nechce. Ale taky nechci, aby měla problémy, protože jsem jí znemožnil odejít, byť citově, nikoli fyzicky.
"Měli. Jen je mi líto tě teď někam tahat. Chceš… zůstat s Nanou v rezidenci? Myslím, u Adama? Můžeš si odpočinout před večeří. Chci tě vzít do studia, pakliže bude Leah schopná demonstrovat."
"Leah?" zvednu se z její hrudi. "Myslel jsem, že kalí."
"To sice ano, ale tohle není typická akce pro Ateliér, je to spíš… o sexu než o pití. A o pokecu. Tom i Leah s Jaimem mají tak trochu zákaz dneska pít, dokud tě mám na starosti, nebudu nic riskovat. A kromě toho, Leah miluje tanec víc než alkohol."
Zajímavá parta, fakt.
"Jakto, že tě poslechnou a nedají ti přes držku?" nechápu, jak může mít takový respekt.
"No, protože se několikrát stalo, že když se nedrželi mých doporučení, stala se nějaká nehoda. Chlapec, mrtvý na místě akce, delirium tremens, dívka na houbičkách vyskočila z dvanáctého patra, mladý pár se utopil v moři… nebyla to jejich vina," zastane se přátel, ale mně málem vyskočí oči z důlků - to si dělá srandu?! "Nebyla, ti lidi byli dospělí, sice čerstvě, ale dospělí, nikdo za ně nenesl zodpovědnost. Ale kdyby mých rad uposlechli, nic z toho by se nestalo. Od té doby mé rady berou jako rozkazy."
A ona za to nemohla?! "A ty?"
"Co já? Nebyla jsem tam. Nejsem u každé akce. Hlídám je a chráním před vnějšími vlivy, ale nemám čas že chránit před sebou samými. Na to mám většinou právě Leah a Toma, v posledním roce i Jaimeho. Teď už se nic podobného stát nemůže."
"Kdy… kdy se to stalo?" trochu se mi třese hlas a zase ji nenávidím, když mluví o lidských životech tak klidně…!
"Ještě před samotným aktem založení ateliéru první dvě úmrtí, druhá první měsíc, co jsme v Aťasu bydleli," trochu si povzdechne, zdá se… že toho lituje, nebo tak něco, přestanu se na ni na chvíli zlobit.
"Cítíš vinu?"
Ušklíbne se a krátce se zasměje. Cynik! "A stane-li se, co říkám, bude to má vina?"
Otázka? Zamračím se a chci ji seřvat, aby se vzpamatovala, ale když se mi podívá do očí, působí její pohled tak… nevinně… Mám nad tím… co to řekla…? Stane-li se, co říká… pak to přece nemůže být její vina! Ona to říká, neplánuje, není v tom emoce nebo náznak doufání v to, ona jenom prorokuje a pokud se nechtějí řídit jejími proroctvími a radami, pak to nemůže být její vina, řekla, že byli plnoletí, a ona není povinna se o někoho starat, navíc o ty, co by měli mít dost rozumu!
"Ne," odpovím, ačkoli byla otázka řečnická, "nebude to tvoje vina."
Její úsměv mě na chvíli zmate, ale jen na chvíli. Pak mi dojde, že nade mnou vyhrála. Jakkoli nepřístojně, ale vyhrála. Přemýšlel jsem teď na chvíli přesně a naprosto stejně, jako ona.

Nejlepší přítel 5.

21. května 2012 v 9:19 | Keigh |  Nejlepší přítel

Wilsona trochu překvapí, že House plánuje něco dělat se svým životem. Zná všechny jeho úlety a úchylky, ví, jak se House nerad s něčím loučí, jaký má vztah ke svým věcem - ani byt, ve kterém přes rok nebydlel nikdy neprodal ani nepronajal. A teď najednou, že vypadne? Na pár let, dokonce? Možná to chtěl udělat vždycky, vypadnout ze země. Ale nikdy k tomu neměl důvod, ne pořádný, jako třeba tenhle. House potřebuje do některých věcí dotlačit, to Wilson ví. A možná by nebylo špatné Odletět. Do Evropy, vidět Řím a Pažíž a Athény a Londýn…


Tajemný 8.

20. května 2012 v 19:23 | Keigh |  Tajemný

Odhodlán nikomu a ničemu nepřekážet jde za paní domu přes zahradu, nechce dělat nic, co by mohlo někomu ublížit, chce si jenom všechno srovnat v hlavě, potřebuje se dostat do pořádné fyzické kondice a potom ho najde. Vůdce toho všeho, důvod toho, co zapříčinilo jeho výcvik, chlapa, pro kterého ho cvičili. Najde ho a zabije ho. Za to, co se dozvěděl, za to, co musel vytrpět - za to, že mu o něm pověděli. Za to, že ho chtěli prodat, jako robota na zabíjení, nějakému zkurvysynovi do Ruska.


114. Nana

20. května 2012 v 17:52 | Keigh |  Podstata

Jakkoli jsem předpokládal, že každého je přece možné zařadit, každému najdu nějakou společensky přijatelnou přihrádku, asi to není tak jednoduché, jak jsem si myslel. Kupříkladu Adam - nejdokonalejší člověk na světě. Ale lže mi. A ne proto, že mi chce ublížit, ale proto, že mě má rád. Dělá to z něj lháře. Ale na druhou stranu, kdyby mi nelhal, ublížil by mi. Nebo Kayleigh. To je člověk, na kterého vím miliardu šíleně špatných věcí, které nakonec asi ani nejsou tak špatné. Protože dělá to samé jako Adam. A Adama nepovažuju za zlého ani náhodou.
Takže pokud je tak šíleně špatná, je i Adam, protože jejich zlo je stejné. A nezáleží na tom, že Kayleigh lže tolika lidem a Adam jenom mně. Ale pokud mám za zlou a nesnesitelnou a příšernou Kayleigh, pak musím stejně označit i Adama - ale toho pořád mám za dokonalého!
Jak to bylo s tím pokrytectvím, co o tom mluvila Kayleigh?!
"Mathe, vnímáš?" posadí se vedle mě Nana.
Z ní se vyklubala zatraceně obdařená malinká bloncka. A zatraceně hezká. Je jí sedmnáct, tuším. Nebo tak nějak, to jsem akorát pochopil z hovoru. A Rampa s Žumpou jsou ještě starší než José, je jim osmadvacet a letos skládají doktorské zkoušky z matematiky. Magoři, fakt. Kdo by šel sakra studovat matiku a ještě navíc si z ní dělal doktorát?!
"Jó, jasně, promiň. Keigh mi nasadila dost brouka do hlavy," kouknu nenápadně jejím smějícím se směrem. Blbne ve vodě se Seržim. Haha, měl jsme co dělat, abych se neválel smíchy po zemi. Ještě nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo by se jmenoval Sergej. A taky ty přezdívky, Rampa a Žumpa - no, prostě šílená parta, všeobecně.
"Proč vlastně nejste v Ateliéru na té oslavovské akci?" zeptám se jí, ale myslím i ty tři v moři.
"No, mě to pití a hromadný sex a hlasitá hudba nikdy moc neříkalo," mávne rukou.
Pousměju se, že by ne všechny její kamarádky byly bisexuální a zhovadilé? A tahle je fakt nádherná, možná bych to na ni mohl zkusit…? "Proč ti říkají Nana?"
Pokrčí rameny a usměje se. "Nemám moc hezkou minulost."
A kdo tady jo. "Hm?"
"No, četl jsi někdy Zolu?"
"Uh…" rychle se probírám pamětí, myslím, že je to nějaký spisovatel… možná jsme se o něm bavili v literatuře… ale… asi… spíš… "Ne."
Pokýve hlavou a dále to nerozebírá. Uhnu pohledem, prohlídnu si ji z profilu, dívá se zase na ně. Je opravdu moc krásná. Světlá pleť, blondýnka přírodní, ale barva je na vlasech patrná, přesto působí tak nějak… nevím. Něžně, jako… přirozeně, nebo co. Není vůbec nalíčená, na to nejsem moc u holek zvyklý. Ale tady, pravda, se líčí málokterá. Keigh akorát zvýrazňuje oči, je fakt, že ty její jsou strašně hezké, Leah používá světlý lesk a maskaru, ale pravda je, že tak zmalované, jako holky na Manhattanu, tady nejsou, teda aspoň ne ve společnosti, v jaké se nacházím.
Dostal jsem se do úplně jiné vrstvy společnosti. A jakkoli mě děsí, že je mi úplně u prdele to, co se děje na Manhattanu, jsem hrozně rád, že jsem tady. Nemyslím, že stojím o to, co se tam dělo. O ty lidi, o ten způsob života.
Když o tom teď přemýšlím, asi vůbec netuším, jestli bych si s nimi měl ještě co říct. Změnil jsem se? Asi by mě označili za zbohatlé princátko, nafoukané a bez názoru, no jo, kam vítr tam plášť. Nevím, jestli to tak je. Osobně si myslím, že na Manhattanu jsem byl horší, pokrytečtější, tak nějak povrchnější. Ale nevím, jestli tohle můžu vysvětlit někomu, kdo tam zůstal a neprošel takovými šoky, kdo je stejný, kdo se nezměnil. Nejspíš ne.
"Minulost?" nadhodí, chvíli mi trvá, než se vzpamatuju a odpovím.
"Jo. Minulost… přítomnost, a taky to, co je teď tam, kde jsem byl." Nelogické. Tohle nemohla pochopit.
"A ať se tomu snažím ubránit sebevíc, stejně na to nepřestanu myslet," povzdechne si.
Pochopila? "Asi máme něco společného."
Věnuje mi krátký pohled, hezký. Líbí se mi její úsměv. "Aspoň tenhle pocit ano. Jen nevím, jestli se naše příběhy dají vůbec srovnat."
Pochybuju, že mohla zažít něco horšího než já. "Chceš o tom mluvit?"
"Ne. Promiň, není to osobní, ale…"
"Ne, to je v pohodě, ptal jsem se," uklidním ji, "nic mi do toho není, chápu. V pohodě."
Skloní hlavu a obejme si rukama kolena, pak na ně položí bradu. Nesnáším, když jsou holky smutné. "Pojď," zvednu se. Neznám žádný způsob, jak ji rozveselit, když nevím, co se stalo. "Půjdeme za nimi? Žumpa vypadá, že potřebuje srazit hřebínek."
Zasměje se, chytí se mé ruky a spolu se rozběhneme do vln. "Nana," Keigh jí skočí do náruče, jsou asi stejně vysoké a stejně vyvinuté - jejich hrudníky nemůžu nepřeměřit - ale Nana je potencionální milenkou, Kayleigh… ani za nic.
"Schovej mě, Žumpa si ze mě chce udělat vor," zasměje se do jejích rtů, když ji líbá. Svým způsobem je teď Keigh zvláštně dětská. Nejsem na tohle chování zvyklý, teď tady blbne ve vodě a nechává se napůl nosit Žumpou a občas líbá Nanu a pak se zcela mateřsky otočí ke mně, jestli jsem v pohodě. Jakoby se naše debata neodehrála.
Jakoby nereagovala na nic z toho, co se stalo, prostě to sebrala, označila jako vyřešené a strčila do přihrádky "nezájem". Tohle chci taky umět! Prostě něco hodit za hlavu, umět nebýt osobní.
To je ono! Keigh je neosobní! Navzdory jejímu zaměřenému jednání byla celou dobu… ona se nenechává ovládnout prchlivými emocemi. Nikdy nejedná nějak emocionálně vypjatě, udržuje si profesionální výraz i náladu, třeba v autě, normální člověk by mě seřval a pak utěšil, ale ona si uchovala ten nadhled a odstup, nekřičela na mě a ani se nesnažila mě utěšit, prostě vysvětlila. Bez emocí.
To je nejspíš důvod, proč umí tak nebezpečně dobře vyjednávat. Zachová si chladnou hlavu i v té nejvypjatější konverzaci.
…Byla by dobrý pyrotechnik.

Lahvička

20. května 2012 v 17:12 | Keigh |  Kachnička
Když už jsme u těch absolutních úchyláren, takhle v neděli, abyste neřekli, že na vás kašlu: další a s největší pravděpodobností POSLEDNÍ díl Kachničky. Ale na druhou stranu, ... konec je dost otevřený... :-D

Věnováno: Anett, protože mě donutila tohle napsat, a taky Elishe, protože zadala páry. Užijte si to, holky :)

Postavy: Shindong, Kyuhyun, Sungmin, Yesung
Upozornění: PWP 21+, BDSM


Tajemný 7.

19. května 2012 v 0:29 | Keigh |  Tajemný
Kluk hledí z okýnka, jako vždy mimo, kontroluje Andrew ve zpětném zrcátku. Jedou už přes půl hodiny. Andrew se snaží odhadnout, jestli kluk vnímá cestu, učí se ji zpaměti, nebo prostě jenom kouká. Neumí se rozhodnout. Kluk nemá ve tváři žádný výraz, prozrazující jakoukoli emoci, navzdory své situaci, nebo té Andrewově. Andrewův výraz naproti tomu prozrazuje emocí až příliš. Vztek, opovržení, uraženou ješitnost, strach, brutalitu, touhu vytáhnout zbraň mstít se dřív, než bude ke mstě důvod. A Neil trochu nemístně pobaveně a trochu pochybovačně studuje atmosféru v autě. Napětí je přímo snad hmatatelné. Přesto je nepravděpodobné, že by se Andy zachoval nějak nepředpokládatelně. Ačkoli je pravda, že je si poněkud jistější chováním toho chlapce, než Andyho.


113. Pravda a lež

18. května 2012 v 14:04 | Keigh |  Podstata
Jo, ne všecko je takové, jak se zdá. To je fakt. "Fajn, nech si svoje tajemství," odseknu jí trochu uraženě.
"Svoje? Miláčku, kdyby bylo moje, povím ti ho ráda," zasměje se, dost sarkasticky.
"Tak mi pověz svá tajemství," pobídnu ji. "Jak se znáš s Adamem? Udělala jsi na něj taky takovou boudu, jako na Sebastiena? A jak je možné, že zařizuješ opravy Casa Batlló? A jak je možné, že můžeš vydírat starostu?!"
"Uklidni se, Mathe," pousměje se, navzdory jejímu soustředění se na cestu se zdá být docela dobře soustředěná i na můj tón, "mimoto, všechno už víš. Jen si to dej do souvislostí. Aby šly některé věci trochu rychleji, musí se zatahat za ty správné nitky. A tohle pravděpodobně můžu udělat jenom já, protože na to mám ty správné známosti. Řekněme, že mnoha lidem, důležitým lidem, záleží na mé spokojenosti, natož mém přežití, a pokud mám nějaké přání, většinou mi je splní - pakliže jsou reálně možná. Není to nic, co bys už nevěděl."
Jo, to je fakt. Ale stejně nechápu, jak se k takovým lidem mohla dostat - to je prostě… zabijácké!
"A Adam…" povzdychne si. Dost… nevím, útrpně. "Potkala jsem na jedné akci."
"Lžeš," nikdy bych neřekl, že umím být takhle ledově klidný.
"Jistě že lžu, Matthewe," ujistí mě a použije ještě chladnějšího tónu. Teď mě zamrazí - na chvíli mě napadne, že můj život je teď vlastně v jejích rukách. "Zapřísahala jsem se Adamovi, že ti pravdu nepovím, dokud na ni nebudeš připravený, nebo dokud se Adam nerozhodne, že jsi."
"A jaké právo má Adam rozhodovat, na co připravený jsem a na co ne?!" Nejsem děcko, zatraceně!!! "Proč bych neměl unést pravdu?!"
"Protože jsi plný nenávisti a hloupě vštípených názorů - vyjma toho, Adam má absolutní možnost o tobě rozhodovat," uzemní mě, jako křik je její ledový šepot dost ironizující.
"Říkal, že jsme partneři." Kecy.
"Ano, jste. Ale pokud se ti něco stane, Adam bude ten, kdo bude ručit kariérou, svobodou i životem, ne ty," setře mě, pořád tím tónem.
"Ale mám snad právo vědět, co se děje v jeho životě!" nevzdám to, chci vědět, co to má zatraceně znamenat, co je mezi Adamem a Kayleigh, "Proč je ve Valencii? A proč tam nejsem s ním?! A co ty? A co Tom? Nad vším tady, co se děje, se nějakým způsobem vznášíte vy dva, proč?! Co má Adam s tebou společného?"
"Vlastně nemáš žádné právo vědět, co se v jeho životě děje, pokud se on sám ti nerozhodne něco říct. Ve Valencii je pracovně, to ti přece říkal, i proč s ním nemůžeš být. A Tom je více méně můj nejlepší přítel s velice silným ochranitelským pudem."
Mimoděčně se mi vybaví, jak mě na fotbale schoval za sebe, abych nepřišel k úrazu, jak držel Leah, jak výhružně hleděl na toho týpka, co Leah nadával. Jo, to jo. ?Nevěřím, že jste jenom přátelé."
"Neříkám, že jsme jenom přátelé, jsme nejlepší přátelé," opraví mě. Protočím oči, ale ona pokračuje. "Přátel mám spousty, dnes jsi s nimi byl, asi tak s desetinou toho, co považuju za přátele. Ale nejlepší přítel… je něco jiného. Tom by pro mě vyskočil z okna, a já pro něj rovněž. Vybrat si mezi pohodlím a bezpečím, já volím pohodlí pro něj a on bezpečí pro mě. Kryje mě a já kryju jeho. Pakliže je to nutné, obětuju se pro něj. Když potřebuje zachránit z příšerného rande, i kdybych zažívala ten nejlepší sex v životě s tou nejúžasnější holkou a ona by mě už nikdy nezkontaktovala, kdybych odešla - odejdu a půjdu ho zachránit. Stejně jako vím, že i kdybychom se ocitli o hladu v poušti, zabil by se, abych mohla přežít z jeho masa. Chápeš to?"
Při posledním příkladu se otřepu hnusem. "Nechutné," ale vlastně je to spíš obdivuhodné. Uklidním se. "Promiň," neměl jsem tak vyletět. "Nechtěl jsem… křičet, prostě jenom…"
"Já vím, mě by to taky sralo," ujistí mě. "Ale tohle vůbec není o mně nebo o tobě. Je to o Adamovi a jeho životě, a v tom nemůže rozhodovat ani jeden z nás - bohužel pro tebe, bohudík pro mě."
Co to má zas sakra…?!
Ne, nebudu to řešit, nebudu se ptát, protože mě to akorát nasere. A nebudu se jí ptát už na nic, akorát ji tím víc nesnáším, jak pořád musí mít pravdu a pořád musí být ta nedotknutelná a ta nejlepší! Sere mě, od rána mě akorát sere! Je ještě horší než mi říkali, hraje si na dokonalou a přitom je prohnilá od základu!
"Ach ano, moje povaha je poněkud… tipnu si, prohnilá?"
Ne, nebudu hrát její hry, nebudu se tvářit překvapeně, že zase uhodla, na co myslím - nebudu! "Zavez mě domů," ani mě nehne ji poprosit, nebo jí to říct hezky.
Hnusí se mi, tím víc, čím víc je mi jasné, že mi lhala nejenom ona, ale i parta dneska. Některé věci řekli pravdivé, to jo, ale podle mě všichni vědí, jak se seznámila s Adamem, stejně jako byly smyšlené ty historky, jak se setkali. Skoro určitě!
"Jak si pán přeje," a ona se usmívá!!! Ne tak sarkasticky a úšklebkovitý, ale usmívá, hezky, mile - a mně roste knedlík v krku a chce se mi brečet a je mi na nic, protože ona je milá a lže mi proto, že mě chce chránit stejně jako Adam - já vím, kurva, JÁ VÍM!!!
Je tak zatraceně těžké se v tomhle orientovat, nějaký smysl to má, ale jak ho najít?! Pravda je mezi tímhle vším, vždyť i Tom říkal, že Keighiny fabulace jsou mistrovskými díly, protože jsou její - a pokud ona řekne lež, pravda se propadá tím hlouběji! Možná jsem mohl zjistit pravdu předtím, před tímhle vším, ale mezi všemi těmi výmysly už ji nenajdu. O ní, o Adamovi, o nikom!
"Promiň," stažené hrdlo můj pláč prozradí, ale ona se na mě ani nepodívá.
"Vím, jak odporná jsem. Lžu tobě, lžu skoro všem o svém původu, lžu všem, protože pravda by ublížila mnoha lidem, pravda v tom, komu všemu pomáhám a s kým jsem v kontaktu, by mohla zabít nejen mě, ale hlavně mé přátele, Adama, kupříkladu, včetně. I kdybys tohle věděl jen o Casim a Sebastienovi, o nich jsi slyšel dost nebezpečného, a ne ode mě. A tohle zatracená pravda je, Mathe. Nemůžu říkat za každých okolností pravdu, být upřímná a nepokrytecká, to nejde. Kdyby šlo o čest, budiž - ale tady jde o bezpečí a život, ne ani tak můj, budiž, za svoje chyby se klidně zabít nechám, ale Tom, Leah, Claire, Amy, Adel, Jaime, Nando nebo Adam a Twins - či Kyle, potažmo - ti za nic nemohou! A víš, jak řeší ruská mafie zradu některého člena rodiny?"
Vím. Zabijí všechny blízké a toho člověka nechají žít. Přikývnu.
"Nemůžu být upřímná, nemůžu říkat vždycky pravdu a držet se zásad mušketýrů nebo samurajů, prostě nemůžu, chápeš to? A pokud si mám vybrat mezi ohrožením života desítek, ba stovek lidí mi blízkých, nebo lži, volím - kupodivu - lež i v případě, že by mě ta lež stála roznášení klepů a zlých řečí na mou osobu, rozumíš tomu? Zvládneš to pochopit?"
Slzy mi tečou proudem, ale přikývnu.
"Nechci ti ubližovat, ani Adam nechce, ale jsou věci, které je lepší nevědět, nejen pro tvé dobro. Předpokládám, jak reaguješ, a teď, protože znám vzorec tvého chování, není dobré ti říkat nic, co by tě mohlo ovlivnit, co by potřebovalo tvůj zdravý úsudek. Jakkoli se místy cítíš v pohodě a v mezích šťastný, jsi nevyrovnaný a tvoje psychika je silně narušená. Vím, že si myslíš svoje, ale věř mi. Ano? Nemusíš znát pravdu, ale věř mi, že pro tebe a pro své přátele dělám jenom to nejlepší. Dokážeš to?"
Asi má pravdu. Pokud tady každou chvíli brečím a vztekám se, asi nejsem úplně v pořádku.
"Tak, běž dovnitř," kývne k vile. "A vezmi si plavky, slíbila jsem Naně, že si půjdeme zaplavat. Asi se k nám přidá i Serži a Žumpa s Rampou, poznáš další lidi. A pak se vrať, ne že si pro tebe budu muset dojít."
"Jo," otevřu dveře a vběhnu do areálu Adamovy rezidence. Měl bych jí poděkovat, a ne na ni řvát. Na druhou stranu se nezdála být naštvaná. Asi mě chápe. Což jí jenom dodává na převaze nade mnou. A asi není zlá. A určitě není jenom hodná.
A i když to není nic moc, asi vím, proč je Kayleigh taková. A asi fakt není možné mít na ni jednotný názor.

112.: Fotbal

17. května 2012 v 22:17 | Keigh |  Podstata
Nikdy by mě nenapadlo, že může být fotbal taková sranda. Vlastně vím jenom to, jaké dresy má Barcelona a jaké Real, ale to nevadí, docela dost dobře se bavím. Myslel jsem, že se budu držet jenom Leah, ale jak se ukázalo, jsou tu všichni, které znám, takže se držím poblíž Kyla a dvojčat. Nevypadají tak nebezpečně strženi hrou, přesto se dobře baví. Zato Nando, José, Leah a Jaime jsou hrou naprosto pohlcení a asi nic jiného nevnímají, zbytek je něco mezi. Docela se s Kylem bavíme, jak je pozorujeme, sice si moc nerozumíme, přes ten hluk není nic moc slyšet, ale občas se k sobě nahneme a něco si rychle řeknem. Akorát se dozvím, že Kyle ještě není týmem tak omámen, protože je původně z Valencie, ale fotbal má rád, já mu zas povím, že na fotbal koukám, jako, asi tak po třetí v životě. Twins byla vždycky divná, takže to jejich objímání se a držení se za ruku už asi neřeším. U nich je to asi jiné, jsou to sourozenci, navíc mi Adam vyprávěl, jak složité to měli v dětství, takže se to asi dá chápat. A Kyla asi berou taky jako bráchu, podle toho, jak ho furt hladí po hlavě a tak. Tím spíš mi to připomíná, jak moc jsem bráchu dycky chtěl.
Otočím se zpátky k hrací ploše, když mě najednou někdo obejme okolo pasu. "Bavíš se?"
Nando. Otočím hlavu a usměju se: "Jó, docela jo," musím dost zvýšit hlas, aby mě slyšel.
Strčí mi do ruky pivo. "Pojď za námi, nechceš?" kývne do středu těch šálami a vlaječkami ověnčených mamlasů s namalovanýma vlajkami na tvářích a v dresech FC Barcelony. Asi toho budu litovat, ale proč ne.


"Hele, támhleten, vidíš?" ukáže na obrazovku naproti, kde je právě jakýsi týpek v dresu Barcy. "To je Xavi, nejoblíbenější hráč Leah a Amy, já a Tom máme nejraději Davida Villu, Jaime a Keigh mají nejraději Fabrégase. Teda, ještě před tím jsme všichni žrali Ronaldinha, když ještě hrál za Barcu, ale to už je dost dávno. Ale teď už nemáme jednotného favorita. Chvíli to byl Iniesta, ale teď už ani ten ne, dost nás zklamal."
Jo, čtyři jména bych mohl zvládnout.
"Znáš přibližně pravidla?" prostrčí mě mezi sebe a Leah.
Ta mi omotá okolo krku jejich šálu a políbí mě na čelo. "Chápeš princip hry?"
"Jó, asi už docela jo," odpovím pomalu, ono to není tak složité, prostě akorát hlídat míč a sledovat hru. Samotná pravidla asi nejsou moc náročná, ti fotbalisti nemůžou být moc chytří, myslím.
"Sleduj, míč má Pigué, levá obrana, ale Real se na něj moc tlačí, přes ně by nepřešel," vysvětluje Leah, "takže pošle míč dozadu, na brankáře, teda, bylo by to logické…" a ten Piké to fakt udělá. "A Valdes pošle míč hodně přes polovinu, tam se rozbíhá Messi, vidíš? Útok, ale asi to… a jo, zvládl zpracovat, měl by mu někde nadbíhat… Villa nebo Iniesta… ale jsou oba moc daleko, a ani k němu neběží, tak co to sakra…! Aha, tam, vpravo, sprintuje Rodríguez, lepí se na něho nějaký hajzl madridský… zbiju!! Kam to doprdele KOPEŠ?!"
Nemůžu se jí nesmát, ono to fakt působí vtipně, že se dokáže takhle vztekat, ale jak se tak rozhlížím okolo, oni se takhle vztekají všichni! Sakra ti Katalánci jsou potřeštění, když se jedná o fotbal, týpkové se tam nějak melou, je jich tam tak tři na tři, a uprostřed toho bych někde tipoval ten míč, vlastně to teď připomíná spíš hokej, akorát to narážení o mantinely chybí. A bruslící rozhodčí.
Nadávky lítají jedna za druhou, od všech, nejenom lidí z party, odevšad, dokonce i dvojčata vstala a připojila se k pořvávající partě, nic nevidí, akorát jak rozhodčí ukazuje červenou kartu, to akorát je myslím vyloučení ze zápasu, ale nevím pro koho.
"Co se děje?" trochu stisknu ruku Tomovi, který vypadá nejklidněji.
"Iniesta dostal červenou kartu za nedovolený útok na protihráče… ale nějak to nechápu, páč on byl u míče, takže by měl červenou dostat spíš ten týpek z Realu, ale nebylo to vidět, takže těžko posoudit…" přeloží mi ty katalánské nadávky okolo.
Jo, jeho se budu držet, i když vypadá nebezpečně a tak, jako, totální nabouchanec, nevypadá to, že se neumí ovládat a že by tu třeba vyprovokoval nějakou rvačku, nebo tak. To spíš Leah s Amy, jak to tak pozoruju. Pár řad pod náma sedí asi parta, co fandí Realu a přijeli na fotbal právě z Madridu, s Leah na sebe začnou trochu pokřikovat, Amy se přidá hned na obranu Leah, Jaime a José se hned připojí, Tom naproti tomu zůstává prozatím klidný, Několik chlapů, bude jim určitě přes třicet, si to namíří k Leah a asi si to s ní chce vyříkat klidně i ručně, ale Tom mě vezme za ruku a schová si mě za sebe, pak chytí pevně za paži Leah a něco jí řekne, neslyším co, na hřišti se děje totéž, hráči se pošťuchují, dva se docela brutálně hádají, řekl bych a ten zbytek je drží, nebo je brání, nebo domlouvá něco rozhodčímu.
Nando docela pevně drží Josého, který asi reaguje na něco, co řekl ten týpek a asi brání Leah, Amy i tým, ale ti chlapi zase začnou a Leah se vytrhne Tomovi a docela slušně mu jednu vrazí! No zatraceně! Týpek si to sice nenechá líbit, ale k ráně se neodváží, jednak asi nebude bít holku a jednak oni jsou čtyři, a nás je na dvacet, ačkoli včetně holek, ale všeobecně je na téhle straně více fandů Barcelony, a podle pohledů některých lidí okolo by se k bitce asi přidali, myslím.
"Možná je načase opustit stadion," zazní mi u ucha.
Otočím se, Nando. Tom drží Leah a trochu nedůvěřivě se dívá na Josého a Twins stráží holky, aby někoho nenapadla nějaká hloupost. Přesto se k Nandovi otočí: "Pět minut do konce zápasu, to už výsledek nezmění," uzná.
Mimoděčně se podívám na tabuli, ačkoli je výsledek dva nula pro Real. No jo, to už se asi fakt nezmění. "Nebudu riskovat koule," přikývne pak Tom, "vyprovokovat rvačku mi za vztek Kayleigh nestojí," zase něco řekne Leah, ale ta se dost vzteká a asi si to s tím týpkem chce dořešit. Najednou z ní jde větší strach než z toho chlapa nebo z Toma. Ale ten to vyřeší docela v klidu, prostě ji pevně vezme do náruče, Nando mě chytí za paži a s rázným pojď mě vyvede ze stadionu. Několikrát se otočím, jestli jsou všichni, jdou, to jo, Leah dost nedobrovolně a hodně vztekle, vytrhne se Tomovi ještě jednou a chce utéct za tím magorem a ještě jednou mu vrazit, ale zasáhnou jednak Amy s Adel a jednak dvojčata, jeden z nich se na ni usmívá a hladí ji po zádech, pak ji políbí na tvář a zastrčí vlasy za ucho. Ona se otočí a jde s dvojčaty dolů, dokonce se směje. Páni, Twins zachraňují den. Tom chvíli váhá, ale pak ji nechá s dvojčaty, něco řeší s Josém.
Sáhnu pro mobil, mám jí zavolat, až skončí zápas. Vytočím její číslo, ale nebere mi to. Záhy se dozvím proč, sotva vylezeme z areálu stadionu a přejdeme celé parkoviště, ona vyleze z auta. Asi nás viděla a čekala, než k ní dojdeme. Všimnu si, že společně s námi opouští stadion předčasně více lidí.
"Ahoj, sluníčko," pozdraví mě, usměje se a políbí mě na čelo. "Jsi v pořádku, to jsem ráda, poslouchala jsem cestou sem komentáře v rádiu, zápas se postupně prý mění na jednu velkou rvačku. Jste všichni v pohodě? Tom byl rozumný," dívá se jeho směrem, jak bere Leah za ruku a Leah už jde po jeho boku pokorně, dost vesele, "dobře. Děkuju, Nando," dá mu klíče. "Užijte si oslavu," mrkne na ně, "a my se sejdeme s twins a Kylem," vezme mě za ruku a počká, než k nám dojdou ti tři.
"Ahoj, Kayleigh," pozdraví ji, ona přikývne.
"Ráda vás vidím," ale řekne to takovým tónem, že i mně je jasné, že moc ráda je teda nevidí. "Nemám moc času, ale budiž. Předpokládám, že chcete probrat - "pak se na mě rychle podívá. "Miláčku, sedni si do auta, prosím."
Zamračím se. Co mi tajíš? Proč to nemůžu vědět? A proč… proč to má být tajemství jenom přede mnou, zatímco Kyle to klidně slyšet může?! Ale nic neřeknu a fakt si sednu na místo spolujezdce. Oni jdou kousek od auta, za něj, nevidím je a ani neslyším.
Co to sakra řeší? A proč tady? A proč takhle? A proč to nemůžu vědět? Krucinál, proč mi připadá, že tady přede mnou všichni všechno tají?! Zatraceně!!!
Navzdory pocitu odstrčení a uraženosti je přece jenom větší zvědavost. Keigh se vrátí brzy, není to ani pět minut, co s nimi mluví. Kdoví.
"O co šlo?" i když vím, že mi neodpoví, musím se zeptat.
"O vztahy v rodině. Chtěli poradit, jak se vyrovnat s tím, že jejich otec a Nately… no, chtějí společně adoptovat miminko."
"Cože?!" Dva chlapi a adoptovat spolu dítě?! Fuj - bože! Ne!
"Zákon o možnosti adopce dětí homosexuálními páry byl posazen tuším v roce 2005 a od roku 2009 se homosexuální páry upřednostňují před svobodnými matkami. A než zase začneš o tom, že dva chlapi se nemohou starat o dítě, uvědom si, jak krásně je ti s Adamem - a zase jsme u toho pokrytectví, že?"
Chci něco říct, ale… nemůžu se bránit, pokud ví, jak uvažuju. "Je nechutné, že spolu dva chlapi žijou." Fakt je. "A to mi nevymluvíš."
"Jak chceš," pokrčí rameny. "Ale ve tvém vlastním zájmu… doufám, že svůj názor přehodnotíš."
Tse - proč bych měl? Je to můj názor a já si můžu myslet co chci. A tohle je prostě fakt. Dva chlapi spolu je prostě hnus - hnus a hnus a hnus.
"Mimochodem…" chvíli mlčí, čekám, co řekne, ale pak zavrtí hlavou a nedořekne, "ale nic."
"Co? No mluv," ponouknu ji. Fakt chci vědět, co mi chtěla říct.
Rychle ke mně otočí hlavu, jede po výpadovce, rovná cesta, může si to na okamžik dovolit. "Ne všechno je takové, jak se zdá."

111. Parta

17. května 2012 v 17:14 | Keigh |  Podstata
Vím, jsou otázky, na které nikdy nenaleznu odpověď, ale tyto to nejsou. Já ty odpovědi, respektive tu odpověď, znám. Jen nevím, jestli unesu… tu tíhu doznání. Protože vědomí, že jsem tak odporné stvoření, kterému není cizí zradit přátele, pokud se mu naskytne příležitost si polepšit.
Na druhou stranu, ono asi ani tohle není tak úplně pravda, když uvážím… za jakých okolností tohle nastalo. Tohle všechno, můj přesun, přehodnocení názoru na Adama… ale není právě tohle kámen úrazu?
Byl jsem přesvědčený, že svého otce budu přinejmenším nenávidět. Ale tenhle pocit jsem neměl ani deset vteřin, co jsem ho poznal. Byl jsem jím okamžitě zcela okouzlen - ať si to zní nepatřičně jak chce. Adam je… nevím. Jiný. Dokázal mi svou jinakost hned a několikrát za sebou a od té doby pořád.
Nikdy mě nikdo neměl rád. Nebo mi to aspoň nedal najevo. Rozhodně ne tak moc, jako on. A já… já nikdy neměl nikoho, koho bych obdivoval. A Adam mi najednou předložil hned několik lidí, ke kterým můžu vzhlížet, v pozitivním či negativním slova smyslu. Twins, Casi, Lauri, Jaime, Kyle, Axel, Sebastien, Nately, Nando… a nakonec Kayleigh a Adam sám.
Myslel jsem si, že nikdy nenajdu lidi, ke kterým bych mohl nějak vzhlížet, nebo je jenom přijmout jako autority, protože mi nikdy nikdo neprojevil dostatečnou úctu, respekt… nebo jenom obyčejný zájem.
Ale tady… tady je to jiné. Nebo jsou tu jiní lidé. Nebo pomalu dospívám. Nebo jsem se dostal ze začarovaného kruhu mých známých a oblíbených, konečně mezi lidi, kteří žijou. Ne jenom že přežívají, žijí jenom prací a hromaděním a ničím jiným, ale skutečně žijí. A jsou ochotni… mě mezi sebe nějakým způsobem přijmout.
Teď se pohybuju v kolektivu řádově starším, možná proto si teď připadám trochu odstrčeně, ale je pravda, že jinak se mnou vychází úžasně. Neznám je tak dlouho a nemám s nimi ty zážitky, ale nemyslím, že by mě vynechávali záměrně. Vždycky mi odpověděli, na cokoli jsem se zeptal.
Mám pocit, že sem patřím mnohem více, teď za těch čtrnáct dní, než jsem si kdy myslel, že patřím na Manhattan. Protože, jak jsem tady zjistil, jsem geneticky na Manhattan nikdy nepatřil. Patřím sem, do Barcelony, patřím sem, k Adamovi.
A nějak podivně nepochopitelným způsobem patřím asi i ke Kayleigh. Jak, to jsem ještě nezjistil. Ale přijde mi, že mezi mnou a ní je jakési pouto. Něco, co ona snad asi umí pojmenovat - ale já to zatím ani nevidím.
"Nemrač se, broučku," pohladí mě po tváři Leah. "Děje se něco? Vynecháváme tě, viď? Promiň, ale tohle jsme museli probrat. Víš, chodíváme občas hrát fotbal, a na to se nabaluje strašná spousta historek. Jistě ti je jednou povyprávíme, třeba na další akci. Ale dneska to asi nepůjde, protože po tom fotbale, ať už úspěšném či neúspěšném, bude mega akce v Aťasu, poslední, asi."
"Počkej," zarazí ji Nando.,"takže ona to koupila?"
"Nekoupila," zamumlám, ačkoli jsem nebyl tázán a o můj názor asi nikdo nestojí.
"Hm? Ne? Tak - co… Leah? Mathe?" trochu zmateně kmitá pohledem po nás obou.
Kupodivu promluví Tom. "Za Sebastienem šla jenom proto, aby mu nabídla pomoc. A pokud jsem pochopil dobře, on jí za to tu budovu dal darem."
Přímo vidím, jak Nando v mysli přechází z šoku do údivu, do obdivu, do pochopení a nakonec se na jeho tváři usadí mírný úsměšek: "Na druhou stranu, děsivá je na to dost."
"A nejen děsivá," přidá se Jaime. "slyšel jsem útržek toho, co chystá na starostu. Myslím, že ten bude po dnešku trpět totálním stihomamem."
"Proč?" podiví se Amy.
"No, poslala mu mejl s vypočítáním let ve vězení, které mu hrozí, když ho udá. To je všechno. A teď se s ním sejde, a znáš ji, umí být pěkně děsivá, když chce," Jaime domluví a je chvíli ticho, asi přemýšlejí, kdy Keigh viděli jednat s někým podobně, jako třeba já dneska se Sebastienem. Asi mají takových zážitků víc.
A pak se najednou rozesmějou. Asi dospěli ke stejné vzpomínce? Dívají se po sobě a smějou se. Hm. Tak to jsem dost mimo, když pak promluví Tom: "Všichni jsme dospěli ke vzpomínce, kdy nás Keigh kontaktovala poprvé?"
Všichni mu přikyvují a potvrzují halasnými výkřiky. No jo, na mě vlastně taky takhle děsivě zapůsobila, když jsme se poprvé potkali…! Rozesměju se s nima, no tak jestli mají takovou vzpomínku na první setkání s ní podobnou jako já, chápu, proč se smějou. Ono, s odstupem času už to není děsivé, ale takové milé. Jako, pořád nechápu, jak se některé věci dozvěděla, ale oni to asi trochu chápou a dneska jim to přijde vtipné. Nebo ji možná potkali v době, kdy byla jiná. Třeba tak děsivá nebyla.
"Doprdele, pamatuju - myslel jsem, že jsem se zbláznil, když mě poprvé kontaktovala," pousměje se Nando. "Že jsem zešílel a ona se mi akorát zdá."
"Všichni ji znáte stejně dlouho?" zeptám se.
"Ne, já ji znám nejdýl, on jejího patnáctého roku, postupně, během několika měsíců se přidali i další, Nando před třemi lety, Jaime až před rokem," vysvětlí Tom. "A ještě než se zeptáš, vždycky byla taková, co ji znám. Nebyla tak dobrá, ale na ten věk a na to, že my jsme o ní věděli úplné hovno, byla fakt docela dost drsná. Největší posun v tom jejím, no, ona tomu, jako, říká umění, tomu, co a jak dělá, byl mezi jejím osmnáctým a devatenáctým rokem. Ale těžko posuzovat. Jsou lidi, kteří ji znají od třinácti, co se objevila v Barceloně poprvé. My toho o ní moc nevíme. Jasně, bydlíme s ní, někteří už okolo pěti let… ale pokud se s námi nechtěla bavit, nebavila se s námi. Požádala nás, abychom ji nerušili, a celé dny zůstávala ve své pracovně. Bývala dost zamlklá, když začala na něčem pracovat, nikomu neříkala, co dělá. Až potom, tak v sedmnácti, začala pomalu vysvětlovat, co vlastně dělá. A proč. Ale jak se dostala sem a všeobecně její minulost, to neví nikdo z nás. Jen to, co nám řekne, a Keigh je fabulací o sobě samé dost známá. Je jasné, že má poměrně hodně lidí, kteří o ní šíří lži, protože ji nenávidí. A ona s tím nic nedělá, nebo sama vypustí další lež do prostoru a vyloženě se tím baví, jak se všichni hádají o tom, kdo vlastně je a co dělá. Jsou věci, kterým nerozumím," pokrčí rameny a jak se tak rozhlížím, většinou mu přikyvují.
Na druhou stranu, aspoň už mám představu, kdo to vlastně je. "A vy? Jak jsem se potkali?"
Zase se všichni rozesmějou, ale, tak… hezky, jako, když na něco rádi vzpomínají. Slova se ujme opět Tom.
"Potkali jsme se první den na střední. Prohodili jsme pár vět a sehráli pár scének během prvního dne, to jsme se vůbec neznali a hned jsme věděli, že budeme kamarádi, měli jsme stejný smysl pro humor."
"My s Amy se s ní taky známe z toho dne, ale kamarádit jsme začaly tak o měsíc později, na jedné akci pro prváky, pokecaly jsme a zjistily, že máme dost podobný názor na chlapy, na vztahy i na život. Od té doby se datuje naše kamarádství a od té noci i náš poměr," vysvětlí Leah a Amy na ni vyplázne jazyk.
Asi jsou spolu dodnes…? Nebo už ne? Je neetické se na to ptát.
"Pak jsem přibyl asi já," ozve se Nando, "a můj příběh znáš."
"A já nakonec, vlastně spíš přes Adama a pár známých," dodá Jaime.
Jo, to je fakt, to už jsem slyšel. Takže to zdravé jádro tvoří Tom, Amy a Leah společně s Keigh…? Myslel jsem, že to spíš Jaime a možná Anett s Leah a Tomem jsou to, co bylo na počátku. Zajímavé, takže nakonec je to vážně Keighina parta, protože Keigh je ta, co tohle založila, nebo k tomu dala příčinu. ale… "Jak se Keigh zná s Adamem?"
Teď se na sebe dívají bezradně. "Kdo ví, Mathe," odpoví Nando. "Kdo ví."

Tajemný 6.

17. května 2012 v 14:29 | Keigh |  Tajemný
Pousměje se pro sebe, výcvik má skvělý, to je fakt. "Skloň tu zbraň."

Andy váhá ještě několik vteřin, kluk se ani nepohne, dokonce ani ve chvíli, kdy se Neil zvedne a stoupne si před chlapce. "Tu zbraň, Andy."

Jako by se probral z šoku, nebo tak něco, až teď skloní zbraň.


Nejlepší přítel 4.

16. května 2012 v 10:18 | Keigh |  Nejlepší přítel
Volejte sláva a tři dny se radujte, prootže Keigh se rozhodla téměř v kuse aspoň tři dny jen a jen psát. (A koukat na Prison break. V pauzách.) A abyste neřekli, že na vás akorát kašlu, tadyhle vám dávám další díl Nejlepšího přítele, abyste věděli, že na vás nezapomínám, a Nataly, myslím na tebe a dnes se do toho dám, slibuju.




110.: Na cestě ke smyslu

14. května 2012 v 21:29 | Keigh |  Podstata
Za přání ke Dni matek je díl věnován Nataly.





Nerozumím ani slovu. Jako, jasně, rozumím, ale ona i ten doktorand nebo co mluví napůl latinsky a napůl vědecky a zní to totálně složitě. A kromě mu každých pět vteřin ujede pohled k jejímu výstřihu. Nevím, jestli si toho nevšímá, nebo jí to je příjemné, kdoví. Ale baví se spolu dost zapáleně. Dala mi do ruky knihu, asi tu, o které píše závěrečnou práci, teda, pochopil jsem, že právě o tom se baví. Poezie. Nic pro mě. Ale ti dva o tom mluví jak o nějakém zázraku. Zatraceně, dyť je to jenom poezie…!
Už půl hodiny se progresivně nudím. Ale jsem velký kluk, takže si nebudu stěžovat.
"A co vy, Mathe? Kam máte namířeno?" zeptá se mě znenadání ten týpek.
"No," trochu mě zarazil.
"Vím, že se teprve na střední školu chystáte, ale plánujete třeba univerzitu?" usmívá se jako debílek.
"Baví mě umění," pousměju se. "Malířství, architektura… možná design."
"Celý tatínek," zamumlá Keigh, zní to trochu sarkasticky.
"Ano, pan Spatoni… byl tady minulý týden, seřval všechny své doktorandy a zase šel."
"Zasloužili si to. Mysleli, že když budou mít jako vedoucího Adama, nebudou se jich týkat některé povinnosti, třeba dodržování termínů," vysvětlí Keigh.
"Znám z matiky jenom málo lidí. Spíš z umělecké, ale to má jenom sedm doktorandů. Z umělecké jich je patnáct, ale ti jsou tím flákačstvím proslulí," pousměje se, skoro jako by jim to přál, že je Adam seřval.
Počkat, z umělecké a matematické fakulty? Adam je matematik…?
"Katedra designu je na umělecké fakultě a katedra architektury je na fakultě matematické, abys v tom neměl zmatek."
"Barcelonská je rozdělená dost zmateně," pokrčí rameny doktorand. "Filozofická fakulta je zato přehledná…"
"A malá, taková soukromá, míhá se tady jen okolo 500 studentů…"
"A máme krásné studijní programy, jednooborové a dvouoborové …"
"Za takovou reklamu by se nemusel stydět ani Horst," zarazí to Keigh, trochu se směju, ono je to ale spíš trapné. Keigh to tak asi taky přijde, podle pohledu, jaký po mně hodila, ale doktorand se rozesměje, jako by to byl super vtip. "Musím jít, pane magistře," oznámí mu, když se hned na to zvedne z křesla. "Mám ještě hodně práce."
"Tomu rozumím," taky se postaví, asi se mu i postaví, podle toho, jak kouká o jejího výstřihu - a podá jí ruku. "Hodně štěstí, slečno. Ozvu se vám, až zase najdu nějakou nesrovnalost."
"Nebo něco, co by mě mohlo zajímat. Děkuju vám za váš čas i vaši pozornost."
A jsem si stoprocentně jistý, podle toho, jak sjela pohledem k jeho pasu i níž, že myslí právě tu pozornost, co věnoval jejímu výstřihu, ačkoli pro to nemám důkaz.
"Nemáte vůbec zač," ujistí ji a přijde mi, že i on mluví spíš o výstřihu, než o ní jako takové.
…Doprdele, nenatáčí se tu náhodou lorno? Ten pojem se fakt docela ujal, už nepamatuju, v jakém filmu to bylo, ale lorno je zkratka pro light porno. Mám se otočit a zkontrolovat, jestli tu nejsou kamery…?
"Nashledanou," rozloučí se oba, já po nich opakuju jako ozvěnou.
Otevřu jí dveře a pustím z pracovny jako první, poděkuje a chodbou zní ozvěnou její podpatky. Umí na nich chodit fakt dobře, já bych přes ně hodil možní i salto, ale nevím, jestli bych dopadl na nohy. Asi ne.
"Kam jdeme teď?"
"Ty se dole sejdeš s Nandem, Leah, Amy, Tomem a Jaimem. Vezmou tě na fotbal, jestli chceš. Já musím za starostou a u toho bys být neměl," vytahuje z kabelky telefon a vytáčí nějaké číslo.
"Proč ne?" Je docela zážitek, koukat na ni, jak někoho takhle děsí.
"Neměl by to vidět nikdo. Mohla bych tě dostat do negativní a hlavně nechtěné konfrontace, v níž by ses mohl ocitnout jako svědek. Potřebuju sice svědka, ale ne tebe, miláčku."
Sice se cítím trochu ublíženě, na druhou stranu chápu. Nechce mě dostat do problémů a asi potřebuje někoho, kdo by ji ochránil…? Nebo někoho, kdo tomu problému rozumí, pravděpodobně Toma - ale, počkat, Tom mě má vzít na fotbal… takže… é, s kým jde?!
"Připraven? Nebude to na dlouho, slibuju… Ne, nebudeš mluvit. Jen tam budeš. Jistě. To je ta nejdůležitější práce. Za dvacet minut tam budu," strčí mobil zpátky do kapsy. "Pohlídáš mi trochu Amy a Leah, že? Ony jsou dost přátelské, co se fotbalu týče. A připomeň Tomovi, ať pamatuje na mistrák před dvěma lety, až bude chtít Leah do kotle, jo? Miluju tě, sluníčko, tak buď hodný a až fotbal skončí, zavoláš mi. Přijedu si pro tebe a vezmu tě domů, v Ateliéru bude řádit velká akce a k tomu se nechceš připlést, že?"
Vím, že chce, abych řekl ne. "Nechci." Ale tak nějak nevím. Teda, vím, co mi říkal Adam i co mi říkala ona sama a fakt bych u toho být nechtěl, ale asi je to jenom zvědavost, nebo tak. Prostě si nedokážu představit, že třeba Jaime, tak super kluk by… ne, to není pravda, tomu nevěřím. Ty holky asi jo, to je jasné a v poho. Ale pochybuju, že by Jaime nebo dokonce Nando a Tom mohli fakt… blééé!
"Šikovný," sejde schody k portálu, otevřu dveře a vyjdu jako první, podržím je a pak je za ní zase zavřu. "Děkuju, maličký. Zdravím, sluníčka moje, postarejte se mi hezky o to koťátko. A Nando, za něj mi ručíš hlavou, Tome, ty ručíš za všechny koulema. Jestli se něco posere, zavolej mně nebo Kimovi a kdyby se semlela nějaká rvačka, zavolejte Kyu, ať odveze malého domů," úkoluje nás jako matka.
"Ano, mami, provedem. A co po zápase? Máme ho někam zavést?" zeptá se Jaime.
"Ne, my už jsme domluvení, jen se vyhněte kotli, dneska to bude trochu brutální, předpovídají prohru Barcelony 1: 3. Mějte se a užijte si to," zastaví u nás auto, ona nasedne a odjede.
Aha.
"Tak pojď, sluníčko," usměje se Leah a pokyne mi. "Jedeme metrem, je to bezpečnější, auty bychom stejně asi nezaparkovali. A pak, jak říkala Keigh, někdy je to fakt nebezpečné."
"Dobře." Metrem jsem v Barce ještě nejel.
Leah mě popožene před sebou. Baví se o něčem všichni dokupy, ale ani angličtina ani španělština to není. Ten jazyk neznám. Odstrčený. To je přesně ono. Teď se cítím přesně tak. Tohle by se mi s mou starou partou nestalo, abych se cítil nepotřebný, vždycky jsem byl já ten uprostřed dění, ten, který všechno ví a všechny vede. Teď se cítím jako idiot, že dělám křena Keighině milence.
Nevšímají si mě ani v metru, ani jinde. Prostě se baví a smějou mezi sebou, občas sice něco španělsky prohodí, ale jsou to asi nějaké hlášky, ke kterým se váže další historka, takže stejně nechápu, čemu se smějou, takže si strčím do uší sluchátka a navolím v playlistu Chemiky. Keigh mě navnadila.


Well I was there on the day they sold the castle of the queen
And when the lights all went out
We watched our lives on the green


S jejich texty se neztotožňuju, jsou moc depkoidní a hlavně tak nějak… nevím, nepropracované. Rozhodně nejsou ani z poloviny tak dobré, jako texty Lostů. Ale melodie… ty mají možná lepší než Losti. A zrovna tahle nemá chybu.


I hate the ending myself
But it started with an alright scene


Jo, taky jsem si myslel, no, my všichni jsme si mysleli, že jsme začali tím správným… a kde jsme skončili. Nevím, jak ostatní, ale já si miliardkrát polepšil. Ale ztratil jsem kamarády, starý život, matku… iluze… Ale našel jsem Adama, našel pravdu, našel jsem... možná… trochu sebe.


It was the roar of the crowd
That gave me heartache to sing
It was a lie when they smiled
And said, "you won't feel a thing"
And as we ran from the cops
We laughed so hard it would sting


Možná trochu nostalgie? Není to tak dávno. Utíkali jsme před poldama hodněkrát, většinou to byla fakt sranda, až se to jednou nepovedlo. Jsem za to rád. Jsem rád, že mám Adama. Po tom všem, co se stalo… nejspíš, kdybych si připustil, jak svůj život v New Yorku nenávidím, zbláznil bych se. Ale teď, když je to pryč, to klidně přiznat můžu.
Nenáviděl jsem na Manhattanu úplně všechno.


If i'm so wrong
How can you listen all night long?


Proč si při tomhle verši vybavím Adama? On by mě poslouchal klidně celou noc, kdybych mluvil. Udělal by pro mě všechno. A já na něj byl nasraný, že mi něco tají, nebo že mi neříká všechno, protože mě chrání. Je mi ze mě na blití. Jsem příšerný pokrytec!


And will it matter after I'm gone?
Because you never learned a god damned thin'


Má smysl… když už tam nejsem… co má smysl?
Záleží mi na nich, když už tam nejsem?


You're just a sad song


Záleží mi na té ženě, co mě učila katalánštině?


With nothing to say


Záleží mi na Amy, svobodné matce?


About a life long


Záleží mi na Lucy, pozitivní feťačce?


wait for a hospital stay


Záleží mi na Leovi, buranovi z děcáku?


Well if you think that I'm wrong


Záleží mi na Alic, holce z ulice?


This never meant nothing to you


Záleží mi na Filipovi, rozmazleném hajzlíkovi?


Now will it matter long after I'm gone


Záleží mi na mé matce?!


Because you never learned a god damned thing

Tajemný 5

11. května 2012 v 11:39 | Keigh |  Tajemný


Projde chodbou a rozrazí dveře do jeho pokoje. "Jsi usvědčený zločinec, takž ti musím dát pouta." oznámí mu.

Uvědomí si, že ho teď může trápit, protože mu ani za nic neřekne, kam jednou. A ten kluk se na to nezeptá, protože nemůže, nebo nechce. Říká si, jak úžasně ho tím vytočí. Ale kluk se ani nepohne.

Neil se zamračí: "Jdeme. Vstávej."


Nejlepší přítel 3

11. května 2012 v 10:10 | Keigh |  Nejlepší přítel
"Chceš o tom mluvit?" celý večer se Wilsonovu vlivu vyhýbal, ale asi bude muset.

"Nevím." přizná. Jemu by měl.

"Co se vlastně stalo? Co jsi viděl, že tě to tak rozhodilo?" musí na to opatrně. Ví, že se nesmí vnucovat, jinak že House zapře a už neřekne ani slovo.


Opatrnost

10. května 2012 v 11:57 | Keigh |  Drabble

Autor: Keigh
Pár: House/Wilson
Fandom: Dr. House
Zadavatel: Nicky
Zadaná slova:
Zadaný žánr: 5 slov na drabble o 50 slovech: opatrný, prostěradlo, značka, dovnitř, vystříknout.



Tajemný 4.

10. května 2012 v 9:00 | Keigh |  Tajemný
"Jen mi pověz - haha, naučená věta, promiň. Tak jo, nebudu hádat, co se ti stalo, ale podle toho, že na těle nebyly nalezeny známky po sexuálním zneužití, pochybuju, že je jediná z těch teorií, které mí kolegové rozebírali, byť náznakem pravdivá. Na druhou stranu tvůj fyzický stav napovídá o mnohém." odmlčí se a na okamžik mu pohlédne do očí. Oba vědí, o čem mluví. "Rozeslali jsme tvoje fotky všude po školách, po celém okolí. Ale nikdo tě nezná. Takže si spíš myslím, že tě věznili, ale nechovali se k tobě zle.


Noční rozhovor

9. května 2012 v 16:40 | Keigh |  Drabble
Drahé děti,

víte, včera jsem zavítala na starý dobrý livejournal a kochala se tam takovýma těma blbostma, co se jim říká Drabble. To je to, co vaše maminka neumí napsat. Je to krátké, vtipné a výstižné. (A v mém případě taky sprosté a úchylné.)
A víte vy co? Zkusila jsem takovou hovadinu taky napsat, protože mě k tomu vyprovokovoli ti, co mi zadali slova, na která to mám napsat. Nemám na ty autorky, co jsou na livejournalu a podobně, ty píšou nejbombovější drabble na světě, tohle je můj uboze ubohý první pokus.

Fandom: Super Junior
Páry: Min/Teuk
Zadaná slova: anime, neser, šukatelný, Kurva, ananas, čtyři ráno, sex, uke, vyjebat, do prdele
Zadání: Deset slov na drabble o 100 slovech.

Tajemný 3.

9. května 2012 v 16:12 | Keigh |  Tajemný


Když vejde člověk v obleku do jeho pokoje, je už vzhůru. Nudí se, dívá se na strop a už nemá ani moc nad čím přemýšlet.

"Ahoj, jsi vzhůru, to je dobře. Byl jsem tu včera večer, když ses probudil. Pamatuješ si mě?" usměje se muž, složí kabát na opěradlo křesla. "Chceš … o tom mluvit?"

Ani ho nenapadne odpovědět. Kouká pořád na totéž místo na stropě a spíš než toho muže vnímá tiché pípání přístroje. Nemá náladu dávat pozor.


Tajemný 2.

8. května 2012 v 20:13 | Keigh |  Tajemný

Probudil se. Pomalu, rozespale, neví, co je ten pocit přesně, ale ještě nikdy ho nezažil, ačkoli o něm už slyšel. Únava, malátnost, druh jakéhosi uvolnění a přitom tupé nauzei. Narkóza, uvědomí si.

"Ahoj, už jsi vzhůru?" slyší nějaký hlas, zní to, jakoby… chodil pod vodou, nebo tak něco. A ten hlas na něj mluvil někde zezadu, z jeskyně. Nemůže si utřídit myšlenky.



109.: Lidskost

6. května 2012 v 19:43 | Keigh |  Podstata
Vůbec netuším, co si o ní mám teď vlastně myslet. Tak... zatraceně, ona to na něj hrála? To překvapení, to, že něco takového po něm nechce?! Nebo mi teď lže? Pochybuju.
Zazvoní mobil, rozhlídnu se, komu, ale pak mi dojde, že to je moje kapsa, co vibruje. No jo, aha. Vytáhnu ten stroj z kapsy a kouknu na displej, Adam.
"Ahoj, Adame," trochu povzdechnu. Ale sotva Kayleigh zaslechne můj hlas, otočí se a podívá se mi do očí.
Pokrytectví je důležité. Já vím, Keigh.
"Ahoj, sluníčko," jeho vesele milý hlas ve mně něco… nevím, rozehřeje. "Omlouvám se za ten včerejšek. Měl jsem nás oba lépe hlídat."
"To nic… máš skvělé přátele," pousměju se na Keigh. Ona se na mě dívá pořád trochu zkoumavě.
"Kde jsi?"
"Na obědě, s Keigh."
"V Aťasu?" ujistí se.
"Jo."
"A jak ti je, po tom včerejšku, není ti moc špatně?" stará se, otcovsky, hezky.
"Obědvám," připomenu mu, "takže je mi docela dobře."
"To jsem rád," slyším, jak se usmívá. "Stará se o tebe?"
Kayleigh? "Jo, jasně že jo."
"Jen jsem nevěděl, jestli na mě po tom včerejšku není naštvaná."
…Ale já nevím, proč by na něj měla být naštvaná, protože doprdele netuším, co se v noci dělo!!!
"Vzkaž mu, že se nezlobím. Že mě to přinutilo přemýšlet. A že mu později zavolám," zamumlá Kayleigh a bez pohybu hledí do svého talíře.
"Keigh ti vzkazuje, že se nezlobí. Že ji to prý přinutilo přemýšlet. A že ti pak zavolá." odtlumočím mu.
"Jo, později se s ní domluvím, děkuju."
"Na čem?" fakt by mě zajímalo, co spolu chtějí řešit.
"Na mírné rekonstrukci nového Ateliéru," vysvětlí.
Keigh se trochu zamračí a vezme mi telefon z ruky - hej!!! "Za chvilku ti ho vrátím, jo?" usměje se na mě, vstane od stolu, pozdraví Adama a něco drmolí rychlou… nevím. Znít o jako ruština…? Pohladí mě po hlavě a odejde nahoru do patra.
A já za ní zůstanu zírat, jako…? Dělá si ze mě srandu?
"Asi potřebují probrat jednání ohledně Casa," poznamená Leah. "Keigh před chvíli volala starostovi, a podle jejího výrazu to asi nebyl šťastný hovor…"
Tom přikývne. "Viděla jsi ty návrhy, co měla nahoře?"
"Jo. Zdá se, že budou muset udělat střechu skoro znova. Zevnitř rozebrat všechen ten beton, znova ho vyztužit a pak až se pustit do rekonstrukce střechy z vnějšku."
"I střechu? Toho jsem si nevšiml. Spíš mě zaujal ten balkón. Budou muset vytvořit odlitky toho původního materiálu, asi rozeberou všechny mozaiky a pak je úplně stejně poskládají zpátky."
Cože? Podívám se na Toma, jako by měl hned říct, že si dělá srandu, ale podle klidného tónu tohle je asi čirý fakt.
"Tomu teda říkám zatracená piplačka…" poznamená Leah.
"Spíš jde o to, že UNESCO se zavázalo celou opravu zaplatit. Ale Lauri se s Adamem dohodli, že to zaplatí spolu, a starosta je na nervy, protože mohlo město dostat další grant a kdyby Adam nemluvil s vrchním soudcem, podvodem by ty prachy mohl dostat starosta. A asi je ti jasné, že nejde o pár tisíc."
Doprdele! Takže Adam zabránil fakt obří korupci!
"A nebýt Keigh, prošlo by mu to, ale ona přes své známé zjistila, co se chystá. Takže odpoledne se s ním chce sejít a nabídnout mu buďto tichou rezignaci se vším všudy a navíc i zaplacení Casa ze svého, nebo ho nahlásí u haagského Nejvyššího soudu za zpronevěření majetku největší nevládní organizace," pokračuje Tom a já se doprdele nestačím divit!
"Jakto, že se vrtá v tak velkých věcech?!" fakt to nechápu.
Oba chvíli mlčí, podívají se na sebe a Tom rychle zkontroluje pohledem schody. "To ti snad už mohlo dojít, ne? To, co jsi dnes viděl, se nestalo poprvé. Nevím, kolika lidem se takhle vetřela do přízně, ale není jich málo. A jak už naznačila, nikdo nesmí vědět, s kým vším se schází, protože často jsou to lidé, kteří proti sobě zbrojí. A kdyby věděli, že mezi nimi stojí Keigh, byla by první, na koho by se střílelo."
"Tak proč tohle riskuje?!" tomuhle prostě nemůžu přijít na kloub.
"Říká, že jsou věci, za které stojí zemřít. Ale mnoho aspektů jejího jednání nechápeme. Na druhou stranu, dostali jsme darem dům. A není to poprvé, co byla Kayleigh poctěna tak velkým darem," pokračuje Leah. "Tím, že nám neříká, co dělá, nebo s kým se schází, nás chrání. Pořád říká, že nás miluje. Dává nám všechno, co může a ještě nás chrání před možnými nebezpečnými vlivy. Taky ví, kde se co šustne. Ale nikdo nezná ani její informátory. Prostě jí občas přijde mejl s adresou, nebo časem, datem a místem. A ona se sebere a jde tam. A vždycky… to stojí za to."
Ano, to už mi došlo, po dnešku. Spíš se divím, že fakt ještě dýchá. "Stalo se už někdy, že ji někdo odmítl?"
Tom se pousměje. "Říká, že s vlivnými lidmi je to jako s možnýma milenkama: když tuší, že bude odmítnuta, ani to nezkouší. Takže ne, ještě se to nestalo, pokud na tom člověku vidí, že to nepotřebuje, že ji nepotřebuje," upřesní, "drží se od něj stranou. Několik let se snažila uhnat Casiho. Až úplně nakonec ho dostala přes syna."
Jo. Muselo to být dlouho, podle jejího výrazu tehdy na terase, když ho poprvé viděla. "Vysvětlovala mi už dvakrát, jak se dostala ke Casimu, ale ani jednou jsem to nepochopil. Prostě… nějak přes Axela, ale jak…" a nenápadně skloním hlavu, aby si nemysleli, že se nějak vnucuju. Jenom to chci vědět, proklouznout pod tu masku tajemna a poznat na ní něco lidského…!
"Není na mě nic z lidskosti, drahý Mathe," ozve se od schodiště a mi přeběhne mráz po zádech. "Chystala jsem se na to několik týdnů, domlouvala s Van der Vaarentem, loni v létě... Dalo zatracenou práci dostat Van der Vaarentovu důvěru, ale sjednala jsem setkání těch nejhorších z nejhorších v Německu pod Van der Vaarentovým jménem. Věděla jsem, jaké má Gruber sklony - Gruber byl ten, který znásilnil Axela, mimochodem. Nečekala jsem , že to dopadne až takhle. Ale vlastně mi to dost nahrálo do karet, potřebovala jsem, aby Gruber zemřel, ale rozhodně jsem do toho nechtěla… Axel byl v plánu. Ale nečekala jsem, že ho Casi nechá v pokoji samotného. Na tom večírku jsem tehdy byla, věděla jsem, co se stalo, měla jsem trochu strach a poslala jsem tam hlídat lidi, kterým věřím, kteří hlídali Axelův pokoj. Že má do té místnosti Gruber tajný vstup a že tedy moje gorily byly u dveří zbytečně, jsem nevěděla. Ale povedlo se, Gruber byl zavražděn. Tam jsem přišla do styku s Casim poprvé. Axela odvezli do nemocnice, která byla nejblíž… a tam Casi potkal člověka, kterého potkat musel. Oni oba vědí, že za to, že jsou dnes spolu, vděčí mně. A já viděla něco, co jsem vidět neměla.
Casi už tehdy… znal mě. Věděl, jak vypadám, a znal i mé jméno. Jenom nevěděl, že tohle jméno patří ke mně. Proto si mě tehdy, když mě poprvé viděl ohlášeně, prohlížel tak vyděšeně. Znal jméno, za kterým šel s úmyslem mě zabít. Ale když viděl, že to jméno patří tělu, které mu zachránilo život na druhou, rozmyslel si to. Ale ano, tehdy na té terase jsem byla napůl smířená s tím, že mě zabije."
Mluví o tom jako o počasí. Nezúčastněně. Ona nemůže být člověk.
"Říkám. Není na mě nic lidského, Mathe. Adam ti o sobě bude lhát až do konce tvého života, nejspíš, ale já ti o sobě lhát nebudu."
Co? Adam? Lhát? Adam mi lže, vím, ale… doprdele, chce tím naznačit, že Adam dělá něco podobného, jako ona?!?

Prolog a díl 1.

6. května 2012 v 14:00 | Keigh |  Tajemný
Zdravím vás, milé děti,

znáte moje prvotní nadšení a taky to, že univerzitní systém je nastaven tak, že teď mám závěrečn zkoušky a tedy nemám čas? Inu, napadlo mě, že bych si to možná u vás mohla vyžehlit novou povídkou, kterou jsem začala pssát před týdnem. Je to první díl a ještě ji nemám pořádně promyšlenou, zajímalo by mě, jestli by vás tahle povídka zajímala, bavila, jestli byste ji vůbec chtěli číst, proto tohle berte jako prolog povídky Tajemný.



108.: Schíza

3. května 2012 v 10:56 | Keigh |  Podstata


"Jakkoli nevěřím ve svou vinu, vždycky je někdo, kdo mi ji připomene."


107.: Vydírání

2. května 2012 v 11:11 | Keigh |  Podstata
Sedím v autě a mlčím. Keigh se vepředu baví s Tomem. A já přemýšlím. O tom, co mi Keigh řekla. A i když se mi to nelíbilo, všechny ty věci, které mi říkala a to všechno, o čem mě poučila… ať už se přesvědčuju, že nemá pravdu a že pokrytectví je špatné v každém smyslu slova a ať už je užito v jakékoli souvislosti, čím více uvažuju o tom, že co říkala o obchodech a o tom, že udržování byť pokryteckých hodnot je jediný důvod, proč se ta největší zvířata v byznysu ještě nepozabíjela, musím uznat, že má zatracenou pravdu.
Je to fakt hnus, sama to říkala, ale jinak to prostě nejde. Nebo možná jde, ale riskovala by mnohem víc, než riskuje. A taky by mě zajímalo, proč to dělá. Proč riskuje? A co z toho má? Vždyť je chytrá, mohla by udělat školu a být fakt frajerka, nebo tak, ale ona raději provokuje mafiány. Fakt blázen, nebo nevím. Protože pokud je pravda alespoň polovina z toho, co jsem měl možnost slyšet o Casim, nemyslím si, že riskuje jenom informace. Ona by fakt jednoho dne prostě mohla přestat dýchat.
"Tady doprava," naviguje Toma. "Jo, tenhle barák, auto nechej tady."
Tom jí něco řekne a Keigh se zasměje. "No tak, nepodceňuj ho. Pojď, Mathe," vyzve mě. Moc se mi nechce. Nějak se jí… bojím. A jo, tu její radu jsem si vzal k srdci: nevěřím jí. A nejenom jí. Nevěřím nikomu z nich.
"Mathe -" vydechne, asi mě prozradil výraz. Pozná, co si myslím? - No jo, já vím, že pozná. "Adam nám věří. Myslíš, že by mi tě svěřil, kdyby nevěděl, že se o tebe postarám?"
"Vlastně nevěřím ani jemu," nevím, jak moc vážně to myslím. Ale fakt, že mi něco tají, mě začíná hryzat. A ono toho je asi trochu víc, než jenom jedna věc.
"Vidíš? Přesně o tom mluvím. Když nepřipustíš pokryteckou slušnost, skončíš sám a zničený. Uvědom si to. Ale v tomhle případě tě musím ujistit, že jsi ještě hloupější, než vypadáš. Adam tě miluje natolik, že ti lže, aby tě uchránil od zlého. A jak se mu za to odvděčíš?" řečnickou otázku nechá doznít, vystoupí z auta a chvíli mluví s Tomem, mě se ven z auta nechce.
Otevře mi dveře, nemám na výběr, musím jít s ní. Možná je to moje vina, možná jsem fakt divný a možná ne. Nevím, jestli budu umět být objektivní v tomhle. Ale pokud mě má rád, jak říká on i Keigh, proč mi lže? Neměl by ke mně být upřímný, když mu na mě tak záleží?
Pousměje se. "Představ si situaci, krásná holka, projeví se jako úplně blbá, ale ty chceš sex a víš, že pokud jí řekneš, že je blbá, sexu se rozhodně nedočkáš. Co jí řekneš? Promiň, ale jsi tak blbá, že vztah s tebou nevydržím, ale než naštvaně odejdeš, dáme sex, nebo se s ní vyspíš a vypadneš dřív, než se ráno probudí?" asi nečeká na mou odpověď.
A já bych strašně moc chtěl s ní nesouhlasit. Ale… nemůžu. Nemůžu, protože vím, jak to myslí a vím i, že má pravdu. Jsem stejný pokrytec jako ona. Ne, vlastně větší. Ona si to pokrytectví otevřeně přizná, nejen sobě, ale i okolí! Takže jsem zase ten špatný já?
"Nemusíš mi věřit. Stačí, když mě necháš na tebe dohlížet. Uvědom si, že ti netajíme jisté věci proto, že ti chceme ublížit, ale proto, že tě chceme ochránit, seč před tebou samým."
"Přede mnou?" Co je zase tohle za pofiderní frázi?!
"Přesněji řečeno před tvou psychikou. A protože tvé názory utvářejí tebe… jsi nebezpečný hlavně sám sobě. Uvědom si, jak rychle měníš názory. Měníš je špatně a měníš je za špatných okolností."
Bude mě urážet dlouho?!
"Navzdory tomu, co si myslíš, tě neurážím a neshazuju. Chci ti pomoci. Usměrnit tvou povahu a naučit tě myslet. Logicky, analyticky, sobecky a hlavně pragmaticky. A k tomu potřebuješ i pokrytectví, které mimochodem buď používáš proto, že si to neuvědomuješ, nebo proto, že víš, co děláš, a to z tebe dělá dvojnásobného pokrytce, navíc hloupého." Už ji nechci poslouchat ani minutu.
Je mi špatně ze všeho, co o mně říká! Uráží mě, má mě za debila a ještě mi to říká do očí! Nesnáším ji, je fakt příšerná a nesnesitelná - jestli mě chceš poučovat, vybrala si špatnou oběť!!! Srát si na hlavu od někoho takového si nenechám, na to vem jed, krávo blbá!
"Čekala jsem hlasitější odpor," poznamená.
Sakra, neser mě!
"Navzdory všemu jsi velice umírněný. Líbí se mi tvůj hraný klid. Vidíš? Nevěřím ti to, ale jednám tak s tebou. A ty, ačkoli bys mě nejraději zabil, pomalu a velice bolestivě mě mučil k veřejné omluvě, mlčíš a následuješ mě i proti svým přesvědčením. I to je pokrytecké, miláčku. A vidíš? Držíš se konvencí. Kdyby ses tím neřídil, neměla bych jinou možnost, než tě k poslechnutí přinutit násilím nebo jeho pohrůžkou. Ale nejsme zvířata, že?" Nesnáším ji. Protiví se mi i to, jak mluví. I to, že vůbec mluví, že dýchá, že existuje…!!!
Asi chápu, proč ji všichni nesnáší a přitom respektují. Ona je zatracený Ďábel, doopravdy! Všichni ji nenávidí stejně a ona si z toho nic nedělá, proč, doprdele, proč?! Je úplný magor, přesně jak říkala dvojčata!
"Drahý příteli," pousměje se Keigh a políbí dvakrát na tváře nějakého týpka, "ráda vás opět vidím. Pamatujete si Toma, mého společníka? A náš nejnovější přírůstek, Matthew McClaire, učí se u nás."
"Velice mě těší, Matthewe," naštěstí mi jenom podá ruku, Toma předtím taky políbil na tvář. Nechutné. "Jmenuji se Sebastien."
"Matthew McClaire, taky mě těší, pane." A příjmení nemáš? Kromě toho… proč mi ten chlap někoho zatraceně připomíná?
"Američan, že, slečno? Netušil jsem, že jste tak populární."
"Ah - vy nevíte…?" podiví se Kayleigh a ačkoli ji nenávidím, přistoupím k ní těsněji. Z ní aspoň nemám pocit, že mě chce zabít. Teda, hned po tom, co mě znásilní. "Je to syn Adama Spatoniho."
Teď se fakt bojím.
"Ale ano, slyšel jsem o tom jeho pokladu, jen jsem netušil, že to je on, mluvil o něm jako o Mateovi, spojitost mi… unikla." prohlídne si mě.
Proč mám pocit jako bych byl opice v zoo?!
Kayleigh se na mě podívá jenom rychle, pak se zase věnuje tomu týpkovi bez příjmení. Působí klidně, ale tak nějak… nevím, vypadá jako nějaký potomek zatracených aristokratů, nebo tak něco. "Jistě, z něj taky dostat slovo je poměrně úspěch. Kde jste vůbec zjistil, že sháníme dům?" změní téma, za což jsem jí vděčný.
"Přes Van der Vaarenta. Tenhle jsme koupil před pár měsíci, ale teď už ho nepotřebuji, z několika důvodů…"
"Dost se divím, nenáviděl vás - nebo to alespoň zkoušel. Ale pravda, z otcovského pohledu nebylo těžké odpustit tu závislost, nebo jenom nemohoucnost se udržet…" Keigh projde okolo toho Sebastiena dále do domu, navzdory tomu, že mluví spíš pro sebe, mluví dost hlasitě. A uvědomím si, že v angličtině.
V téhle chvíli jsem tak zmatený, že nevím, co si o ní mám myslet. Uráží mě, chce mi vštěpit nějaké jiné názory, ale přitom je fakt dobrá v tom, co dělá a podle toho, jak se Sebastien zatvářil, když domluvila, asi je fakt skvělá v naznačování věcí. Já nechápu totálně, o čem mluví, ale Sebastiena opustí ta arogantní maska, kterou odněkud znám, ale nevím odkud, a prudce se otočí, hlas je tichý, rozhořčený a přitom trochu roztřesený. Strachem? "Jak to víte?!"
"Inu," asi časté uvozovací slovo, říká ho furt, "znáte to, veverky jsou docela dobrý zdroj. Kromě toho, nebylo těžké na tohle přijít. Z mnoha důvodů," podá mu svou vizitku. "Příliš mnoho otázek vyvolává touhu po odpovědích. Mýlím se málokdy. A na tom si dávám docela záležet, proto mi ověřování některých informací trvalo tak dlouho. A nemám na práci jen vás, drahý příteli," ten její lehce blahosklonný tón mi začíná lézt na nervy. Nechápal jsem, proč říkají, že je zlá, když je vlastně moc hodná.
Teď už to chápu. Ona není hodná ani trochu. Zjišťuje si o všech jejich největší tajemství a pak je tím…
"Ne, Mathe," zarazí mé myšlenky, asi bych ji osočil nahlas, nevím, ale předběhne mě dřív, než si stačím rozmyslet, co jí vlastně chci říct, "není to vydírání. Je to jenom čistý zájem. Všichni potřebujeme někoho, komu se vyzpovídat z hříchu," rychle šlehne pohledem do Sebastienových očí. "A bůh neexistuje."

Nejlepší přítel 2

1. května 2012 v 10:30 | Keigh |  Nejlepší přítel
Je rád, že je House relativně vyrovnaný, nebo že to bere s humorem. Ačkoli je na něj vydán zatykač a Cuddyová udělá cokoli, aby House dostala za mříže, nemyslí si, že by bylo dobré o tom teď mluvit. A tentokrát si je téměř jistý, že House přijme plnou odpovědnost za svoje činy.

"Asi už se do Jersey nevrátím." pronese zamyšleně House a opíraje se o hůl vyjde z výtahu.