Priority, Clarrenci.

21. září 2013 v 14:33 | Keigh |  Clarrenci!
Zdravím, moje červené laky na nehty. Navzdory jeho složitosti pro vás mám druhý díl Clarrenci! povídky. Ačkoli nepředpokládám, že by ta povídka byla nějak oblíbená, doufám, že alespoň několika z vás přijde k chuti. A ještě jednou děkuju za šílenou návštěvnost v posledních dnech. Za beta děkuju milované Nits.




Sedíme v kruhu. Je mi mírně na zvracení, asi po těch práškách, nebo co mi to dali. Docela dobře jsem se vyspal. Sedím čelem k oknu, Clarrence se opírá o parapet a poulí na mě svoje modré oči. Vypláznul bych na něj jazyk, ale měli by mě za blázna. Čemuž se chtě nechtě zasměju, já přece jsem blázen.

"Vítejte u skupinové terapie, jmenuju se Alice, jak se dneska máš, Kláro?" vysoká, boty, kalhoty, zelený upnutý svetr, hipsterské brýle, červeně podbarvené vlasy.

"Mám… mám strašnou chuť na cigaretu."

Závislačka? Jsem vůbec ve správné skupině? Všichni jsou tak stejně staří.

"A kdy jsi naposledy kouřila?" zeptá se Alice.

"Před… před dvěma týdny," odpoví Klára.

Nějak to nechápu.

"Mluvila jste se svou matkou, Kláro?"

Aha, asi má úplně jiný problém a Alice s ní jenom mluví.

"Ne."

"Proč ne?" podiví se Alice a přehodí honu přes nohu.

"Nedonesla koláč," odpoví Klára mimózně. "V neděli máme vždycky koláč."

Žmoulá si rukáv vytahané mikiny a téměř neznatelně se kolébá na židli. Rychle mrká, ale dívá se do stejného místa ve zdi, jenom kousek od okna, kde stojí Clarrence.

Jaký zatraceně koláč? Vždyť je dneska pátek, o čem to mluví? Může… to být schizofrenička? Nebo autistka? Nebo je po nějakém šoku?

"Včera byl čtvrtek, Kláro," připomene jí něžně Alice. "Tvoje matka je velice smutná, že s ní nemluvíš. Co myslíš, Oskare, je Klářina maminka smutná, že s ní Klára nemluví?"

"A-ano, j-je smutná. Moje ma-maminka je sm-smutná, když jí-jí každý ve-večer neza-neza-nezavol-lám," vykoktá rychle Oskar.

ADHD, nebo forma hyperaktivity?

"Jak ti jdou úkoly, Oskare?" Alice si dává záležet, aby mluvila pomalu a vyrovnaně.

"Do-docela j-jo. Jenom mi-mi to trvá, než se str-strefím, strašně mě-mě to št-štve, když se netrefím nap-napoprv-vé, tak se musím-musím se pak uklid-uklidnit."

Strašně mě rozčiluje, jak koktá. Vím, že za to nemůže, ale byl bych raději, aby nemluvil. A taky aby pořád neklepal nohou a pořád nedělal něco s rukama. Nevydrží chvíli na místě. Rozčiluje mě to. Clarrence přejde místnost a posadí se vedle mě na zem tak, aby si mohl hlavu opřít o moje stehno. Pozoruje lidi okolo, napůl je uráží, napůl je chápe. Ale to já taky.

"Je dobré mít sebekontrolu, že, Davide? Když něco nejde, je dobré mít něco, co nás uklidní. Funguje to tak i u tebe?"

Nah, pomůže mi obejmout Clarrence.

"Ne."

"Aha, funguje něco u tebe? Co děláš, když jsi naštvaný?"

Ječím, kopu, uzavírám se do sebe a chovám se jako pětiletý.

"Nic."

"Ty se nikdy nenaštveš?" je mi jí líto, jak se snaží.

"Ne. Nemám nic, co by mě mohlo naštvat. Když to nejde, tak toho nechám," řeknu popravdě.

Proč se s něčím štvát. Když to nejde, tak to nejde. A pokud to někdo chce, tak ať si to udělá sám, můj problém to není.

"Myslíš, že je to dobré, vzdávat všechno bez boje, Davide?"

Nechce už mluvit s někým jiným?

"Ještě jsem nenarazil na nic, o co by stálo tak moc bojovat," přiznám popravdě.

"Je ve vašem životě něco, o co budete vždycky bojovat?" zeptá se Alice všeobecně. "Kdokoli, přihlaste se a podělte se s námi o váš názor. Za co stojí bojovat?"

"Za lásku!"

"Za rodinu!"

"Za pravdu!"

"Za názor!"

"Ano, to je skvělé, to jsou věci, za které doopravdy stojí bojovat. Řekni, Davide, nemusel jsi bojovat ani za jednu z těch věcí, které jsme zmínili?"

"Ne," a zase nelžu.

Matka se vtírá sama, neříkám nic, protože nemám komu, pravda je blbost a Clarrence mě bude milovat navždy. Mám tendenci ho pohladit po hlavě, tak ho pohladím aspoň v duchu a on se na mě podívá, usměje se a proplete se mnou prsty.

"Miluju tě, Davide," řekne mi Clarrence.

"Taky tě miluju," odpovím mu v duchu.

"A co ostatní, bojovali jste někdy pro to, co milujete, nebo na čem vám záleží?"

"Ano, jo, ano…"

Trochu se mi všechno mlží. Vůbec mě to nebaví. Už chci, aby byl konec a já mohl být s Clarrencem sám.

"A záleží ti na něčem, Davide? Je tu něco, cokoli, co máš doopravdy rád, čeho si ceníš a nenecháš nikoho, aby ti to vzal, je něco takového?" je mi jí fakt líto.

Snaží se.

"Jo, je."

"A co? Povíš nám to?" přímo vidím, jak dychtí po tom, abych se jí svěřil.

"Soukromí," povím jí popravdě.

Clarrence se rozesměje a Oskar vyprskne smíchy. Klára se přestane houpat a holka v černém přímo naproti se na mě podívá. Je divná. Má neumyté tmavé vlasy pod černou kapucí, hnědé oči a červený nos.

Skupinová terapie rozhodně nebude pro mě, drahá Alice, doufám, že ti to nebudu muset opakovat. Fakt nestojím o plkání s bandou bláznů.

"Snažíš se někoho ohromit, Davide?" zeptá se úplně klidně jako doposud.

Hm… "Nevím? Myslím, že ne, protože tu není nikdo, na kom by mi záleželo natolik, abych ho chtěl ohromit."

Což je fakt. Nemusím Clarrence ohromit, aby mě miloval. Pobavil jsem ho, za což jsem rád.

"Tohle není pro mě, Alice, je tu moc lidí, co by se ke mně mohli dostat moc blízko, a o to já nestojím," povím jí upřímně. "Neberte to zle, ale… já prostě lidi moc nemusím."

"Budeš ale dále docházet na terapie?" ujistí se.

Nechci dělat problémy, ale tohle fakt není pro mě, Clarrenci. "Jistě."

Lepší mluvit s jedním člověkem než se všema těma bláznama tady. Vsadím se, že ta holka má celá pořezaná zápěstí. Jsem sociopat, nepokusil jsem se o sebevraždu.

"Zatím," poznamená sarkasticky Clarrence.

Zasmál bych se, kdybychom byli sami. Jo, proto mám rád samotu, můžu se s Clarrencem bavit beze strachu, že si ostatní budou myslet, že jsem blázen. Ale to já sakra přece nejsem. Jasně, nejsem úplně normální, ale nikoho to neohrožuje, vyjma mojí psychiky, ne? Jo, možná se časem zblázním.

Ale od toho mám svou milovanou terapeutku, ne?

"Myslíš tu frigidní starou pannu?" ujistí se Clarrence a vstane ze země a postaví se za mou židli.

Je to lepší než tihle nebezpeční magoři.

"To je fakt," uzná. "Takže odporná frigidka vítězí nad bandou bláznů, není nad priority."

Stejně na tebe přijdou Clarrenci. Ať už ona nebo někdo jiný, jednou na to přijdou, že jsem víc s tebou než s kýmkoli jiným. Že jsem posedlý realitou, ale moje realita je zakotvena v imaginárním milenci.

"Vždycky jsi byl divný," pohodí Clarrence rameny a přejde místnost k dívce v černém. "už dávno přede mnou."

Jo, to jo.

"A byl jsi mnohem osamělejší. A taky jsi neměl smysl pro humor."

Takže tomuhle ty říkáš humor? Snůšce cynicko-sarkastických poznámek ode dneška říkáme humor?

"Tys to měl za humor vždycky," skloní se k dívce a zkoumá její obličej.

Nevím, co vidí.

"Proč tu jsme? Jenom proto, že se matka rozhodla, že to divadlo, co jsi předvedl, nebylo v mezích normálního člověka?"

Možná jsem jí neměl vyčítat smrt otce. Ale může za to. To ona ho dohnala k sebevraždě, já to vím.

"Davide, posloucháš mě?" zvýší trochu hlas Alice.

"Ano, jistě, omlouvám se, jen jsem se zamyslel. Nechci dělat rozepře, jen… smím odejít?" zeptám se.


"Jsem ráda, že neděláš žádné problémy. Tvoje terapeutka s tebou ale bude mluvit častěji a později, až ti bude lépe, se na skupinovou terapii vrátíš," usměje se. "Hodně štěstí."
 


Komentáře

1 Ang | Web | 21. září 2013 v 15:36 | Reagovat

Jen... Jestli o Clarrencovi zatím neví a přijdou na něj, pokusí se Davida zbavit toho pro něj nejdůležitějšího..?
Erm.
You know, mum, you're just... Amazing. ^^

2 Kayleigh McCamyo | Web | 21. září 2013 v 16:34 | Reagovat

[1]: Moc děkuju, Ang^^ A ano, o Clarrenci zatím neví nikdo než David.

3 vladous | 21. září 2013 v 17:00 | Reagovat

"V neděli máme vždycky koláč"  a přes to nejede vlak.  I když není neděle. Ano.  Dokážu si představit, jak taková návštěva mohla vypadat.

Jeho realita je zakotvena v imaginárním milenci.  Jen se děsím toho, jak moc musí bolet ta skutečná realita. To byl důvod, proč mě to minule rozhodilo..

Těším se na další díl :-) Jsem šťastná, že tento typ povídek píšeš.  Myslím tím  celou trojici povídek.

4 kat | 21. září 2013 v 18:33 | Reagovat

zaujímalo by ma prečo by som sa cítila obzvlášť dobre so smrti Davida.

sorry, nič proti postave, David je cool as fuck ale fascinovalo by ma vidieť ako reaguje na fyzickú bolesť. alebo možno aj psychickú čo ja viem, sama neviem čo v živote chcem.

dúfajme, že dni kedy moje komentáre budú dávať zmysel príde úž čoskoro (to by som asi mala písaať triezva čo? God bless autocorrect)

nech žijú labute!

5 heartles | 21. září 2013 v 18:39 | Reagovat

abych řekla pravdu nevím jestli někdy pochopím co touhle povídkou chceš vyjádřit ale líbí se mi a dobře se čte :-D  :-D  :-D

6 Kayleigh McCamyo | Web | 21. září 2013 v 18:51 | Reagovat

[3]: ale on si realitu uvědomuje. A ne, nebolí ho to.

[4]: to je skvělá otázka - jak by reagoval na fyzickou bolest? ... asi se tím taky budu zabývat, kat.

[5]: možná je jenom tohle důvod, proč píšu... :) děkuju

7 vladous | 21. září 2013 v 19:29 | Reagovat

[6]:

promiň, moje představy... :-)

8 Jana | 22. září 2013 v 11:22 | Reagovat

Vůbec nevím co říct...Zanechává to ve mě tak rozporuplný pocity, že prostě nevím.
Mám tolik otázek... Vím že na ně dřív nebo později dostanu odpovědi, ale nejraději bych to všechno věděla hned. No trpělivost nikdy nebyla moje silná stránka:-).

9 Aki (ta Aki, ne ta Aki) | Web | 24. září 2013 v 20:09 | Reagovat

Fuu.. Proč píšeš tolik úžasnejch povídek a já mám tak málo času?..  Další povídka, kde se asi občas budu ztrácet, ale to nevadí. Hlavní je, že se vůbec snažím to pochopit.

10 maistrange. | Web | 26. září 2013 v 13:21 | Reagovat

Bejby, ty to všechno víš. Andymu se to líbí. Líbí se to i mně.

11 Raven | 22. května 2014 v 16:13 | Reagovat

Mám trochu strach číst dál.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama