9.: Still laughing

12. dubna 2014 v 14:34 | Keigh |  Still Laughing
Dobré odpoledne, přátelé, při takovém nádherném počasí by to chtělo trochu deprese, ne? Oh, wait - spoilers. Sorry, babies^^ Still Laughing, speciálně věnované Chiaře. Děkuju, moje. (Kayleigh). Beta: Katie & Jolly






Nevím, co se to děje. Měl bych ho zastavit. Ale nemůžu. Zapadneme do nějakého kumbálu, nevím. Sjedu na kolena a vykouřím ho. Když vzhlédnu, vím, že to byla chyba. Vlastně vím, že to byla chyba celou dobu. Vím, že to byla chyba už ve chvíli, kdy jsem vešel do pokoje jeho babičky. A profesor čeká dole.

"Vicky…"

"Já vím," usměju se. "Ber to jako… dárek na rozloučenou. Užij si Británii, Luki."

Vytáhne mě za ramena k sobě a políbí mě. Padají na nás jakási košťata a já omylem ramenem zhasnu světlo. Smějeme se jako debilové, ale jenom krátce. Sotva si opět pohlédneme do očí, zvážníme.

"Ale babička-"

"Nedělej si s tím starosti," ujistím ho. "Budu tu za ní chodit, číst jí."

Přikývne. Brečí. Políbí mě, sebere se a vypadne. Cítím jeho chuť na rtech i v puse. Dokonce i na dlaních, všude. Sakra. Na dívčích toaletách, protože nemůžu najít ty pro chlapy, strávím dalších deset minut. Profesor bude nervózní. Vůbec to neřeším.

Hledím na sebe, na své třídenní strniště, na šedozelené oči, na hnědé obočí, na pravidelnou bradu, na vystouplé lícní kosti, na tmavé vlasy. Victor Tarten. Opakuju si v mysli. Vypláchnu si pusu a snažím se zapomenout, nebo se přesvědčit, že to byl sen. Profesor měl asi strach, narazím na něj na schodech. Pozná to. Vím, že to poznal.

"Viděl jsem Lukáše, vystřelil odtud před několika vteřinami jako namydlený blesk - co se stalo?"

Taky se musel cestou někde zastavit. Byl jsem v koupelně přes půl hodiny jistě, možná dýl.

"Dost nás to... hm... jen jsem... omlouvám se, profes-"

"Ne, ne. Nikdy se mi neomlouvej. Nechodíme spolu, Vicky, nehodlám si tě přivlastnit, rozhodně ne po sexuální stránce," jeho pohled je tak strašně zvláštní...

"Já... já vím, jen jsem... nechal jsem vás čekat, a..."

"Mně čekání narozdíl od mých mladších kolegů nevadí. V ničem. Pokud to za to stojí, počkám si rád."

Pousměju se a on mě vezme za ruku. Nechám se vyvést ven. Jdeme mlčky a profesor mě občas zkontroluje tím svým pohledem. Je mezi námi ticho a mně najednou přijde nepřístojné. Ačkoli on chce zamířit do svého bytu, já ho táhnu s sebou.

"Tady jsem byl naposledy, když se Anet stěhovala," posteskne si. "Nádherný byt. Světlý, velký, postorný... Byla to taky tehdy dobrá koupě. Anet se líbil ještě jeden takový podkrovní, ale ten měl o dva pokoje míň, to pro ni bylo málo, tak se nakonec rozhodla pro tenhle, na mé naléhání."

"Vaše...?" podivím se.

"Ano, Anet ho ode mne dostala k osmnáctinám."

Netušil jsem, že si byli takhle blízcí. Znova mě napadne, že profesor musí být o mnoho zdrcenější, než dává najevo. Možná bychom si o tom měli promluvit. Možná by to ocenil. Nebo je jako já? Raději to pohřbít, přebít něčím jiným, odvést pozornost, dokud to nepřebolí?

"Chcete o tom mluvit?" zeptám se.

"O čem?" pozvedne obočí.

"O Anet," zamířím do kuchyně.

Připravím nám frappé, profesor se posadí na barovou židli a pozoruje mě. "Myslím, že tebe by mluvení o ní bolelo více než mě."

"Vlastně… jsem o tom přemýšlel celou cestu sem. Myslím, že to přebolelo. Že… to přebolel Lukáš, lépe řečeno."

"A spojitost mezi nimi je druhořadá?" podiví se.

"Ne, nejde o… druhořadost, myslím, spíš… nevěděl jsem, že jsou to sourozenci, takže jsem je do toho vztahu tak nějak… ještě nedal, ale… proč jste mi to neřekl? Věděl jste to."

"Věděl," neodporuje. "Ale taky jsem věděl, proč ti to nechtěl říct Lukáš, rozhodně ne hned. Věděl jsem, že se to dřív nebo později dozvíš, jenom jsem nechtěl…"

Přikývnu. Jen jsem… vlastně nevím, proč jsem se zeptal. Věděl jsem to. "Můžeme mluvit o Anet, pokud chcete."

Pousměje se a napije se kávy. "Pořád je pro mě důležitá. A napořád bude, vždyť jsem ji skoro vychoval."

"Jste stále v kontaktu?" posadím se vedle něj.

"Ano, pořád si voláme, skypujeme… Zítra jdu za ní. Požádám vás, abyste nešel se mnou."

"Nechci… nechci ji vidět. Respektive myslím, že ona nechce vidět mě."

"To máš pravdu. Je naštvaná a zklamaná, ale… nejspíš je to dobře. Myslím, že v jedné věci jsi ji podcenil, Vicky. Milovala tě stejně jako ty ji. A utekla od tebe proto, že ji to vyděsilo. Stačila by jenom trocha porozumění a komunikace, Vicky, a mohla být tvoje. Ale komunikace ve vztahu je tvůj velký problém."

To… je asi pravda. Jake, Anet i Lukáš… všechno to bylo o komunikaci. Začínám si myslet, že ten problém byl celou dobu spíš na mé straně než na jejich.

"A… Jake?"

"Anet je u něj, zdá se, že se udobřili. Lukáše bere s sebou do Anglie a s největší pravděpodobností je Jake doprovodí. Nechci, aby sis to bral osobně nebo… si to vyčítal. Život jde dál, a oni všichni mají hodně společného."

"Třeba nenávist ke mně," uchechtnu se.

Nedivím se jim. Jakea jsem ignoroval, kdykoli byl nějaký problém. S Anet jsem šukal raději než mluvil a s Lukášem jsem jenom šukal.

"To není pravda, Vicky, a ty to víš. Jen máš problém s komunikací, ale v tom nejsi sám," položí mi ruku na rameno. "A teď je zbytečné se tím trápit nebo dělat ukvapené závěry. Jen si na tuhle životní lekci pamatuj. Komunikace je základ vztahu. Jakéhokoli."

Jeho moudrost mi leze na nervy.

Rozesměje se: "Náš vztah je hodně zajímavý. A nejspíš ještě bude. Co takhle vypadnou z republiky do Amsterodamu?"

"Nah, říkal jste, že nejdřív Finsko," připomenu mu.

"Mám chuť se na celé Finsko…" nedopoví a já se krátce zasměju.

"No tak, bude to sranda. Vy mě představíte pár lidem, já si to užiju, vám budu vyčítat svou opici, vy se budete smát a pak si vezmem jednoho pikolíka a necháme si ho na noc."

Dívá se mi do očí a kouše si ret. Nelíbí se mu tohle rozložení večera…? Kruci, měl bych se možná omluvit, nechci ho naštvat ani znechutit, profesora od sebe rozhodně odehnat nechci -

"Možná bychom měli vyrazit hned zítra," odpoví.

Cosi zvláštního se mi usadí v podbřišku. Nejsem si jistý, co to je, ale v zápětí mu zase sedím na klíně a líbám ho jako o život.


Toliko k dospělé komunikaci ve vztahu.
 


Komentáře

1 Jana | 12. dubna 2014 v 16:58 | Reagovat

Jeden miluje jednu, jedna miluje jednoho. Druhý miluje jednoho i jednu.
Jeden se zoufale snaží přesvědčit jednu o své pravdě.
Jedna se zoufale snaží nepřipouštět si nic, než svou pravdu.
Druhý to vše zoufale pozoruje.
A nikomu není do smíchu.

2 Hifi | 12. dubna 2014 v 21:29 | Reagovat

Nevím, koho z nich lituju víc.
Ne že by na tom sešlo.

3 Raven | 13. dubna 2014 v 14:29 | Reagovat

Ach, problémy s komunikací, to znám velmi dobře.

4 Katie | 13. dubna 2014 v 21:31 | Reagovat

Už jsem ti říkala, jak moc tuhle povídku miluju?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama