20. So Soon: Unable to human.

3. ledna 2015 v 17:15 | Kayleigh |  So soon To Beyond
Zdravím, moje pletené svetry se sobem, jak se vám daří v novém roce? Doufám, že máte trochu náladu na další So Soon to Beyond, protože tuhle náhodou nějaký ten díl mám. Ale asi fakt jenom náhodou. Hehehe. Inu, pakliže vás to baví, začtěte se dále do příběhu, a já budu předstírat, že vím, kde mám ponožky. Beta: Raven.






Dívá se mu do očí a dvěma prsty si lehce podpírá bradu. Pět vteřin, deset - pak zase skloní hlavu k jídelnímu lístku na stole.

"Jak dlouho ti to trvalo?" zeptá se.

Louis se nejdřív zmateně zamračí, ale záhy mu dojde, na co se ptá. "Vlastně mi to nedošlo vůbec. Až Zayn - můj kamarád… mi otevřel oči."

Přikývne, aniž by se na něj podívala. Louis třesoucími prsty rozevře jídelní lístek. Má sucho v puse a netuší, co má říct. U stolu je ticho víc než pět minut. Servírka donese vodu a víno, převezme jejich objednávky, odejde. Terapeutka zvedne hlavu a podívá se na něj.

"Odpoledne ti nervozita chyběla."

"Nevěděl jsem, že mluvím s terapeutkou," odpoví Louis, přičemž se dvakrát zadrhne v řeči.

Five words, Tomlinson. Seriously, you just said five words and you stuttered two times.

Zase chvíli mlčí, jako by rozebírala jeho odpověď. "To je rozhodující faktor?"

"N-ne…"

Louis by se nejraději plesk do čela, ale etiketa takové chování nepovoluje.

She must think I'm an enormous idiot.

"Připadáš si jako lovná zvěř často?" zeptá se zase po chvíli ticha.

Louis tentokrát raději jenom přikývne.

Perfect, Louis, now it looks like you even lost your ability to human.

"Naposledy jsme se bavili o hudbě. Vypadal jsi jistě, když jsme nastolili tohle téma. Cítíš se jistě ještě v něčem?"

"Family. Home. Football. Friends. Fans. Music. Our label. My bandmates. Myself."

Bullshit.

Louis jí pozná na očích, co si myslí. Chvíli jí trvá, než správně zformuje otázku.

"Zapomeň na toho nažehleného popového maníka, a odpověz mi jako ten kluk, co jsem ho potkala v knihovně."

Louis uhne pohledem. Pár vedle nich se líbá přes stůl. Louisovi je na blití. Terapeutka jeho pohled sleduje.

"Fuj. Het," a s velmi znechuceným výrazem se napije vína.

Louis se uhechtne a napodobí ji. Víno mu ale hořkne v puse. Ví, že otázka nebyla zapomenuta.

"Momentálně si nejsem… jistý ani… v sobě, ani…"

Chtěl to říct jinak. Obšírněji, vysvětlit, jak se cítí a proč, co ho donutilo jít na terapii, podat srozumitelné požadavky co se terapie týče, domluvit si další schůzku, poděkovat za loajalitu a za ochotu pomoci. Nedokáže nic z toho.

Znova se napije, olízne si rty, podívá se na Louise a mírně přimhouří oči. Louis sklopí pohled do klína. Chvíli je zase ticho. Podle Louise trapné, ale terapeutka nejspíš potřebuje čas, aby si srovnala, co potřebuje vědět a jak otázky položit, aby Louise nevyděsila svým přístupem. Tomu Louis rozumí, takže mlčí a čeká, co hodlá udělat dál.

Sedne si do tureckého sedu a pak se na Louise uličnicky usměje: "Sluší ti to. Víš? Já nikdy nebyla na tyhle akce, trochu mi… hm, vadí společenské konvence a etiketě taky nefandím, no a na autority jsem příliš charismatická. Můj profesor říkávali inteligentní, ale to mu tak docela nevěřím. Viděl ve mně věci, které ve mně nikdy nebyly. Třeba talent. Není nic horšího, než přeceňovaný egoista, o tom jistě oba víme svoje. Když se zhroutíme, nedokážeme se postavit na nohy - ne že by to byl náš problém, většinou je to… složitější. Všichni jsou zvyklí, že my jsme ti silní. A když pak potřebujeme pomocnou ruku, jednak nám náš pád nikdo nevěří, a jednak není v našem okruhu nikdo dost silný na to, aby nám pomohl vstát."

Zmlkne a znova se napije, tentokrát vody. Louis je raději ticho. Momentálně svým mluvidlům nevěří natolik, aby jim svěřil konverzaci, ale hlavně ho zarazila lehkost, s jakou k němu mluví o tak vážné věci.

Nemluvila o něm, ačkoli použila všeobjímající "my". Louis pozná zlomeného člověka. A ona má ve tváři vepsaného něco velmi, velmi hlubokého.

When we fall, there's noone strong enough to put us back on our feet.

"Anebo je to nezajímá," promluví, aniž by to plánoval.

Budiž mu k dobru, že se ani jednou nezasekal a nezakoktal. Poprvé tento večer.

Vzhlédne k němu se zvláštním výrazem ve tváři. Ublíženým a strohým, ale přesto tak nějak cynicky vyrovnaným. Louise bodne v útrobách. Najednou chce začít mluvit, všechno vysvětlit, poslechnout si její příběh a srovnat ho se svým, chce ji znát a poznat, chce jí všechno svěřit, chce se podělit o tíhu, kterou s sebou vláčí ona.

Ale servírka se vrátí s večeří, a než odejde, Louise opustí odvaha i nálada. Tvář terapeutky je stejně profesionální, jako byla před pár minutami, jako by se její promluva nekonala. Ale Louise nezmate.

Cítí se jistější.

Terapeutka je pro něj trochu víc člověk než profesionál. Možná by jí to mohl říct.

"Byl jsi jako malý často v nemocnici? Nebo jsi měl přísné učitele?" zdá se to normální otázka, ale Louise to trochu vyděsí.

Pokud se na to ptá, ví, že je odpověď ano a jen chce slyšet, jakým způsobem Louis odpoví. Možná znát okolnosti.

"Nevycházel… jsem se svými učiteli. Byl jsem příliš… roztěkaný. Nesoustředěný. A hodně lidí mi říkalo, že to v životě nikam nedotáhnu, takže jsem… byl často u poradců, jednou mě viděl školní psycholog a předepsal mi aderal na ADHD, které nemám. Bylo okolo toho… prostě, bylo to na hovno." Pokrčí Louis rameny.

"Spolužáci o tom, předpokládám, věděli," podotkne zlehka.


Louis se chopí příboru: "Děti dokážou být velmi zlé."

Popřejí si dobré chuti a chvíli jedí mlčky. Louis zase cítí, že je mezi nimi trapné ticho, zároveň ale ví, že terapeutka si potřebuje srovnat jeho odpověď i další otázku.


"Jsi silná osobnost, Louisi, silnější, než si nejspíš uvědomuješ. Lidi na tvém místě by nedošli tak daleko. Na druhou stranu, lidi tobě podobní většinou dojíždějí na to, že neumění přiznat porážku a požádat o profesionální pomoc," odmlčí se a vzhlédne. "Ty ano. A moje otázka není proč, odpověď znám, ale… spíš mě zajímá, jak se teď cítíš. Psycholog nebyl jediný profesionál, který ti znepříjemnil dospívání."

"Spíš to nebylo jenom jednou," opraví ji Louis. "Táhlo se to pár let. Vystavěl jsem si zdi trochu jinak než ostatní."


"Neschovával ses," doplní ho terapeutka. "Jednoduše jsi byl tak hlasitý, až jsi přehlušil vlastní osobnost. Schoval ses za humor a jistou dávku drzosti, ta později přerostla v sebeironii a cynismus - proto jsem… inu. Stále váhám, zda tě jako pacienta přijmout."
 


Komentáře

1 Kami | E-mail | Web | 3. ledna 2015 v 19:34 | Reagovat

Ta povídka se mi líbí čím dál víc, stejně jako postava terapeutky, začínám k ní pociťovat opravdu silné sympatie.

2 Karin | 3. ledna 2015 v 20:32 | Reagovat

Doufám že si Louise veme pod své křídla a pomůže mu . :-(

3 wow | 3. ledna 2015 v 21:20 | Reagovat

I já doufám, že jej přijme. Víc zničeného Louise bych asi nesla velmi těžko. Ona je skvělá. Pomohou si vzájemně. Miluji Tvé povídky - humorné chvilky, tragické okamžiky i porn. Jsi nej. :-D

4 Lusy_Love_ | 3. ledna 2015 v 22:59 | Reagovat

no tak to je zaujmavá večera ja by som sa skôr pozvracala než jedla ;-)  :-D  :-D...no uvidíme ďalej pokračkooo prosííím :-D  :-D  :-D  :-D

5 Anet | 4. ledna 2015 v 0:24 | Reagovat

Miluju ji! :-D
P.s. samozřejmě miluju i Louise (Ale to je samozřejmé jako dýchat)

6 Sarelle | 4. ledna 2015 v 0:42 | Reagovat

Nepřestává mě bavit, co všechno se v tvých povídkách skrývá - radosti, strasti, ironie, porno, ale i psychologická část, která člověka donutí k zamyšlení a občas ho i donutí k zavření tumblru...

7 Hifi | Web | 4. ledna 2015 v 1:24 | Reagovat

Víš co? Tohle skoro až... bolí, myslím. Na druhou stranu se usmívám, takže. Ani  nevím, co vlastně. Ale miluju tě.
To ale víš.

8 Jana | 4. ledna 2015 v 19:50 | Reagovat

Ti dva by si mohli rozumnět.

9 Jana | 4. ledna 2015 v 19:51 | Reagovat

*rozumět :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama