Autorský seriál: Než začnu psát.

21. března 2015 v 15:14 | Kayleigh |  Admin
První díl autorského seriálu bych ráda věnovala tvorbě příběhu, než skutečně sednete k Wordu. U mě tento proces trvá většinou jednu spánkovou epizodu a pak asi dvacet vteřin, než se moje prsty rozběhnou po klávesnici. Proč? Můžete si přečíst níže.







Mám v hlavě příběh. Dejme tomu, že je to detektivka. Dejme tomu, že mluvím o Plagiátorovi. Musím si uvědomit, co chci, aby ta detektivka obsahovala. Jistě, bude to rozdělení postav a hlavní zápletka, ale to je jasné. Větší problém je následující: jakou polohu by ta detektivka měla mít? Sadistickou? Hororovou? Psychologickou? M to být záhada s tajemstvím?

Plagiátor je vystavěný na čtyřech základních tématech:
1. Lež, jako hlavním vyprávěcím prvku hlavní postavy
2. Tajemství, konkrétně okolo hlavní postavy a jejích nejbližších
3. Cynismus, smysl pro velmi nevhodný humor
4. Intertextovost. Neustálé odkazování k jiným textům, seriálům, filmům, humorným narážkám.


Všechno ostatní je nepodstatné. Nebyly důležité ani vraždy, ani plagiování, ani Její příběh, ani postavy. Šlo mi o druh humoru, který možná ani není humor, o ženskou hlavní postavu, která zamotá hlavu i nejzdatnějším znalcům detektivek, a zničení morálních hodnot čtenářů, pokud ještě nějaké měli. Podle reakcí na konci Plagiátora se mi to povedlo.

Nebylo snadné udržet tuto linii, zvlášť, když nejdůležitější poloha, psychologická, byla ve jménu vyprávění zahalena lží, cynismem a tajemstvím. Přesto byla pro mě, pro autora, psychologie důležitější než hlavní témata, která jsem si zvolila. Psychologii postavy jsem tentokrát, na rozdíl od Podstaty nebo série Still Falling, schovala pod hlavní témata, kterým má čtenář uvěřit, že jsou hlavní. Na 80 000 slovech se čtenář několikrát ztratí, ale nikdy nepochybuje o jediné věci: že Ona, hlavní postava, ví přesně, co dělá. A pak najednou v polovině příběhu ani Ona neví, co se děje, a je vtržena do víru postav a dějů, které nevysvětluje čtenáři jako doposud. Zmizí její cynismus i její přezíravost, najednou nelže a říká čtenáři, respektive Čtenáři, co se ve skutečnosti děje. Jak sama ztratila kontrolu, jak se sama ztratila. A pak je náhle zpátky. Její sarkasmus se vrací, i její sebevědomí a snižování čtenáře, i Čtenáře. Její arogance vrcholí, když se blíží moment její smrti, kterou si sama určila.

Psychologie samotná je řídícím prvkem celého románu. Ale čtenář ji tolik nevnímá, protože jeho pozornost je odvedena jinými prvky.

Humor v detektivce není jinak neobvyklý, to co je neobvyklé, je porušování toku vyprávění tím, jak hlavní postava hovoří k jedinému určenému čtenáři tohoto románu, svému asistentovi, Watsonovi, Čtenáři. Nebo to si alespoň máme myslet. Až do asi čtyřicátého dílu jeho pokračování, Prokurátora. Ale to předbíhám.

Promyšlenosti se klade příliš velká důležitost. Podle mě zbytečně. Pokud máte dobře položená hlavní témata a držíte se perfektně psychologie, příběh překvapí i vás jako autora. To byl výsledek experimentu s názvem Plagiátor. Ani já jako autor jsem nevěřila, že Ona na konci jeho příběhu zemře. A zemřela. Přesně tak, jak si sama předpověděla; Tajemství jako prvek je jednoznačný a musí být obsažen v každé správné detektivce. Tajemství Plagiátora nezní ani tak, kdo zabíjí, nebo kdo bude zabit jako další, ale co Ona vlastně plánuje. Ona a, jak záhy zjistíme, Plagiátor sám. Načež se ještě později dostáváme k otázce, se kterým z Plagiátorů. Otázka vraha není tolik důležitá, nebo je upozaděna, protože hlavní postava a vypravěčka v jedné osobě ví, kdo Plagiátor je, po jistém nedorozumění i ví, že jsou dva, a ví i, který je který.

Z autorského hlediska se dá říct, že celý Plagiátor je nakopávání k jeho pokračování. V Plagiátorovi je tolik věcí, které nejdou pochopit bez znalostí, které měla Ona a Plagiátor - ten příběh nechává příliš mnoho otevřených otázek; kdo je Profesor a co dělá, proč se o Ni stará, jakou souvislost s tím má Anderson, jaký měl motiv zabíjet, je pravda, jaké vztahy měla Ona s Andersonem a Benedictem, jak byly vraždy plánovány, jaký vztah spolu skutečně měli Watson a Ona, jaký byl Její plán do Watsonovy budoucnosti, když ho jako jediného nechala přežít, proč Profesor nebyl zavražděn, jakou souvislost měla zabitá prostitutka v motelu, proč museli zemřít všichni Její nadřízení…

Jak už bylo výše zmíněno, skutečný chronologický děj není tolik důležitý. Jeho promýšlení se scvrklo pouze na hlavní zápletku - které ale neleží v řečeném a vyprávěném příběhu Plagiátora. Leží před jeho dějem, a za jeho dějem. Před jeho počátkem a po jeho konci. Ten samotný děj Plagiátora nedává smysl, pokud neznáte okolnosti, které nemůžete znát, protože vám nejsou řečeny - ale při troše uvažování vám z děje Plagiátora můžou vytanout. Pokud sledujete ty správné linie, většina se dá vyčíst mezi řádky Plagiátorova případu, mezi Zodiacem a Hannibalem, mezi Ní a Kayleigh - pokud je to J(j?)ejí jméno. A ačkoli to já jakožto autor vím, nebo alespoň částečně tuším, mám okolnosti a souvislosti, které čtenářům Plagiátora nepodám. Nutím je přemýšlet. Stejně jako postmodernisté, spoléhám na inteligenci čtenáře. Že mu "to dojde". Časem, nebo s přibývajícími kapitolami Prokurátora. Nebo opakovaným čtením. Psychologie - na ní stojí děj. Ve všech mých povídkách. Plagiátor je velmi výjimečný, protože se celá psychologie schovala pod jiné prvky. Což byl Plagiátorův účel.

Velmi důležitou věcí, než začnete psát, by také měl být výběr motivů, které chcete, aby se opakovaly. Protože když se opakují, budí čtenářovu pozornost, Zvlášť když je okolo nich tajemství. Motivů je v románu spousta, vyjmenujme si ty nejdůležitější:

1. Jméno. Konkrétně Její. Dokonce ani v Prokurátorovi jsme se ho zatím nedozvěděli, ačkoli jsme měli věřit, že je to jméno Kayleigh. Tento motiv se tříští na další jména, která tají a neříká, dává přezdívky a některá ze jmen se objevují těsně před vyvrcholením děje a jejich zabitím.
2. Krev. Ať už je vražda jakákoli, vždycky teče krev.
3. "To", věc, která byla ukradena z jejího bytu. Motá se celou druhou částí příběhu, kdy Ona uvažuje, co má Plagiátor v plánu a jak to spáchá.
4. Šaty. Drahé, odvážné, nehodící se na její pozici, ale o to jí nejde. Podle nich Ji všichni poznají. A Ona to ví. Nikdy není popsaná Ona, ale její šaty vždycky a přesně. Čtenář i její vzhled představí velmi podobně jako její šaty. Oslnivé, charismatické a předstíraně nevinné.
5. Nepřesnost. Popisy situací jsou vágní, situace nedopovězené, popisy prostor chybějí, lidé jsou charakterizováni mluvou a vlastnostmi, nikoli vzhledem. Většina imaginace je na čtenářích. Autorka jim nic přesného nedává. Záměrně.
6. Sedmero vražd.
7. Had jako odraz Jejího charakteru.
8. …a další.


Co chci tímto článkem říct:


Pokud něco víte jako vy, autoři, neznamená to, že to okamžitě musíte povědět i čtenáři. Kelišové. Mlčte, mlžte, veďte je k tomu poznání. Neklopte jim všechno v první třídě. Čtenář se začne nudit. Nemá se čeho chytit a o čem přemýšlet. Ztratí zájem a opustí vás.

Nejste-li si jistí, že dokážete udržet danou psychologii postavy, ať už je vaše vlastní nebo už vymyšlená a reálně existující, nepište ji v první osobě. Je velmi jednoduché udělat chybu, fatální chybu; psychologická nepravděpodobnost, zaměnění povahy, netolerance traumat, psychických vad, afektivity, schopnosti lhát a podobně. Čím přesvědčivější příběh chcete psát, tím sevřenější a jistější si musíte být v tom, že udržíte charakter postavy. Zastavte se v psaní a zamyslete se: řekla by ta postava tohle? Použila by tento jazyk? Jaké má zvdělání, dokázala by přemýšlet v takových sférách? Je dost inteligentní na takovou odpověď? Má ta postava povahu na to, aby se zachovala tato? Je její nejsilnější vlastnost schopnost se obětovat nebo manipulace? Jaký je vztah postavy k té a té postavě/situaci?


Pokud si nejste jistí psychologií, nepište v první osobě. Pokud si nejste jistí, že na to máte, psychicky se vžít do osoby, která je jiná než vy, má jiné názory a preferuje jiné věci než vy, nepiště v první osobě. Ten příběh se stane příběhem o vás, vaším stínem, typickou "MarySue". Osobně jsem Ji nenáviděla až do poloviny příběhu. Nesedí mi, její krutost, její bezohlednost a hraná hloupost, manipulace lidí ve svůj prospěch a ničení jejich životů. Ani to, kolik lidí nechala zabít bez vysvětlení. Neudělala to sice ona, žádnou z vražd fyzicky nespáchala, ale z Plagiátora je očividné, že je buďto naplánovala, nebo si jejich smrt objednala.

Proč? Kdoví.

A očividně Ji kvůli tomu svědomí netíží.





Plagiátor je příběh s tajemstvím i pro mě jako autora. Ani já neznám všechny okolnosti. I já spoléhám na psychologii postavy, kterou jsem vytvořila.

V příběhu v ich-formě je velmi jednoduché se ztratit a udělat chybu. Chybu, kvůli které ztratíte čtenáře. Jejich pozornost, nebo hůř - svou důvěryhodnost jako autor.







A to si spisovatel nemůže dovolit; přišel by přece o to jediné, co má:

status spisovatele.







Nashledanou u příštího článku.



 


Anketa

Mám nápad na kapitolovou povídku a nemůžu se rozhodnout:

Měla by být na 1D fandom
Měla by být originální

Komentáře

1 Aki | 21. března 2015 v 16:45 | Reagovat

Plagiátor. Plagiátor. Chybí mi.

2 Karin | 21. března 2015 v 21:13 | Reagovat

Je mi to šmafuk proto že tvé povídky milují. :-)  :-D

3 Vēra Nīkē | E-mail | Web | 21. března 2015 v 22:55 | Reagovat

Zmínila jsi spoustu věcí, nad kterými by nejspíše bylo hodno uvažovat. Líbí se mi takový styl článků, když je píšeš... nebo to bude proto, žes to všechno vztáhla na Plagiátora, rozhodně tvé nejúžasnější dílko, alespoň tedy dle mého názoru, ač je pravda, že snad vším, co jsem od tebe četla, jsem byla nadšená...
Každopádně... opravdu by mě nenapadlo, že bys Ji neměla ráda... :-D Protože mám dojem, že Ji snad ani nelze nemilovat... :-D Ač je pravda, že si plně nemůžu uvědomovat své pocity při začátku čtení a nevím vše, ale tak... to neví nikdy nikdo... :-D

4 Anet | 21. března 2015 v 23:19 | Reagovat

Paráda. Úžasné k zamyšlení. (Z toho všeho mám chuť něco napsat :D)

5 Jana | 22. března 2015 v 15:53 | Reagovat

Tohle je velice zajímavé.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama