Červenec 2015

My Chemical Challenge: Dead!!!

31. července 2015 v 0:00 | Kayleigh |  PunkRockChallenge

Um.
Pardon.
Mně to přijde hrozně směšné.



My Chemical Challenge: Welcome to the black parade.

30. července 2015 v 0:00 | Kayleigh |  PunkRockChallenge

Příjemné poledne, dámy a pánové,
vracím se d novou částí PunkRockChallenge, s novou kapelou a novým songem. Jistě jste z názvu poznali, že se jedná o My Chemical romance a song, který je proslavil celosvětově. Ráda bych upozornila, že minipovídka je poněkud... eh. Inu. Pardon.



Lost!Challenge: Still Laughing.

29. července 2015 v 0:00 | Kayleigh |  PunkRockChallenge
Přeji vám všem hezký večer, moje tupé pastelky.
První část challenge dnešním dnem končí. Pomocí skladby Still Laughing se rozloučíme s Lost!Challenge a posuneme se k jiné kapele. Která z minipovídek se vám zatím líbila nejvíc? Moc vám všem děkuju. Betovala Katie.



Lost!Challenge: Rooftops.

28. července 2015 v 0:00 | Kayleigh |  PunkRockChallenge

Nádhernou půlnoc vám všem,
dnešní challenge je jedna z mých nejoblíbenějších písní vůbec. Vlastně myslím, že tohle byla první, kterou jsem z toho alba slyšela/viděla. (Byl to klip na MTV v době, kdy ještě vysílali hudbu.) (Já vím, zní to neuvěřitelně, ale MTV byl kdysi hudební kanál.) (To víte, my, stará garda, toho pamatujem...) Inu. Rooftops. Betovala Katie.



Lost!Challenge: Last summer.

27. července 2015 v 0:00 | Kayleigh |  PunkRockChallenge

Dobrý večer,
nečekali jste, že se tu objevím tak brzy, že? Upřímně, já taky ne. Challenge mě chytly, hlavně mě fakt donutí psát. Bohužel, začínáme mými favority, Lostprophets, pokud jste nepoznali z názvu. Beta: Katie



Pornočlánek 64.

26. července 2015 v 15:13 | Kayleigh |  Admin

Moje nejdražší dešťovky obalené v Saharském písku,
zatímco já si užívám nádherného volna a tak nějak nemám moc co na práci, akorát se válet tak nějak tuhle a támhle, napadlo mě vzít si Janičku (Znáte moji ženu?) (Pěkná, co?) a dát jí svatební dar v podobě jejího oblíbeného... článku. Ono se jí to dobře čte, přátelé, rozumíte. Kromě toho je to moje žena. (Znáte moji ženu?) (Pěkná, co?) Ale protože vás miluju všecky a vy beztak nemáte co dělat, tuhle máte takové oddechové čtení.


Bavte se, moje gay slunečníky, užívejte si léta, prázdnin, vody, moře, hor, čehokoli chcete. A pokud budete mít eventuálně čas, dnešní půlnocí začíná Punkrock Challenge - a jistě vás u ní ráda uvidím.


Upozorňuju, že článek není vhodný pro děti do 18 let, tak dbejte na to, pakliže nejste toho věku, aby vám nikdo nestál za zády/nehlídal historii prohlížeče.

Punkrock Challenge

26. července 2015 v 0:00 | Kayleigh |  PunkRockChallenge

Dobrý večer, moje latté se skořicovou zmrzlinou,

mám pro vás dobré zprávy. Vzhledem k tomu, jak hladce a krásně dopadla SummerChallenge, mám pro vás další, tentokrát challenge s názvem "PunkRockChallenge". Pravidla jsou jednoduchá. Mám vybraných 7 punkrockových kapel, od nichž vyberu od každé tři songy. Jednou si je poslechnu, načež mám pět minut na to, abych napsala minipovídku.

Jednoduché, ne? A protože se vám zalíbilo, hodnotit, jakou povídku byste viděli rozepsanou do jednorázovky/minisérie o 1-5 dílech, udělám to s touhle challenge stejně. Můžete komentovat a hodnotit, která je nejlepší, a podle vašich komentářů rozepíšu na daný song/téma další jednorázovku nebo minipovídku do pěti dílů.

Začínáme půlnocí z neděle na pondělí.

Temorary bliss

24. července 2015 v 0:00 | Kayleigh |  Summer Challenge


Nádherný a klidný večer,
summer challenge dnešní půlnocí končí, takže vás požádám, abyste mi v komentářích pověděli, pokud máte zájem si přečíst některou ze sedmi minipovídek této challenge jako povídku nebo minisérii o 1-5 dílech. Moc vám všem děkuju za navrhnuté songy i za to, že jste challenge četli, a tady je poslední minipovídka této série.

Název: Temporary bliss
Autor: The Cab
Délka: 3:44
Navrhovatel: Ellen (Rebel's property member)
Počet slov: 273



Sway

23. července 2015 v 0:00 | Kayleigh |  Summer Challenge

Moje milované dětičky, přeji vám nádherný večer,
summer challenge se blíží k jejímu konci. Čekají nás poslední dva songy, na jejichž náměty a při jejichž poslechu jsem psala tyto minipovídky.

Název: Sway/Still Living
Autor: Lostoprophets
Délka: 4:26
Navrhovatel: Anon ask
Počet slov: 147



Strange face of love

22. července 2015 v 0:00 | Kayleigh |  Summer Challenge

Zdravím a přeji dobrý večer, moje tlumiče na střelné zbraně,
mám pro vás další minipovídku ze série summer challenge, protože právě odbíjejí půlnoc. Je to méně známý song - proto jsem si ho navrhla sama.

Název: Strange face of love
Autor: Tito & tarantulas (Desperado soundtrack)
Délka: 5:50
Navrhovatel: Me myself
Počet slov: 255



She looks so perfect

21. července 2015 v 0:00 | Kayleigh |  Summer Challenge

Příjemný večer, moje čokoládové sušenky,
je půlnoc, což znamená další minipovídku do summer challenge. Která z nich je zatím nejlepší? Detje mi vědět v komentářích.

Název: She looks so perfect (Max schneider moody live cover)
Autor: 5 seconds of summer
Délka: 2:48
Navrhovatel: Anon ask (multiple requests)
Počet slov: 127



Mama

20. července 2015 v 0:00 | Kayleigh |  Summer Challenge

Dobrý večer, moje pěny do koupele,
líbila se vám včerejší challenge? Znáte tenhle song? Je dnešní challenge lepší než včerejší? Dejte mi vědět pomocí hodnocení/komentářů.

Song: Mama
Autor: MCR (also known as My Chemical Romance or Mikeyway Can Rideme)
Délka: 4:39
Navrhovatel: Rebel's property
Počet slov: 148



Crazy little thing called love

19. července 2015 v 0:00 | Kayleigh |  Summer Challenge

Krásný letní večer, moje rare pepes,
čas na další minipovídku ze série summer challenge. Pokud vás to zajímá, byla rařazena do rubriky oneshots.

Název: Crazy little thing called love
Autor: Queen
Délka: 2:43
navrhovatel: Jana (Slash & Spol member)
Počet slov: 74



Given a chance 25., Dneska válíš.

18. července 2015 v 18:00 | Kayleigh a Hifi |  Given a chance

Elooo, my fellow fellas,
Daly jsme dokupy další díl GaCH, wow. Like omg how. We are slash gods. (Actually, we are the Saints). But. Whatever. (Have you read the Angel?) Um. Yeah. Další kapitola. Je to trochu. Brutálnější. Ale. No, však vy víte. Za beta děkujeme Adis.




Where did you sleep last night?

18. července 2015 v 0:00 | Kayleigh |  Summer Challenge

Nádherný večer, moje kráječe na chleba,
nastal očekávaný den první challenge. Smutný song se smutným textem nemohl dopadnout jinak než poněkud... neveselou minipovídkou. Požádám vás o hodnocení/komentáře, abyste mi dali vědět, která z minipovídek vás zaujala natolik, že byste si chtěli přečíst víc než jenom pár slov.

Song: Where did you sleep last night (Live acoustic MTV unplugged 1993)
Autor: Nirvana
Délka: 4:53
Navrhovatel: Hifi the fucking Saint
Počet slov: 187



Casually, část II.

17. července 2015 v 20:00 | Kayleigh |  Casually

Dobré odpoledne, moje hruškové minerálky,
jak se vám daří, takhle při středě? Já jenom tak, my tady na severu máme nezvykle teplé počasí, téměř celých 12 stupňů, takže místní se odebírají k přehradě, vytahují slunečníky a kropí trávníky, aby v tom horku a suchu nevyschly. (Polární noc, má zvláštní moc, každého přepadne smutek...) (um.) (pardon.) za beta děkuju Hifi.



Summer challenge

17. července 2015 v 16:29 | Kayleigh |  Summer Challenge

Dobré odpoledne,
vítejte u počátku mé summer challenge, která bude probíhat celý týden. Minipovídka-challenge bude zveřejněna každá de o půlnoci, a která se vám bude líbit nejvíc, tu rozpracuju jako jednorázovku nebo minisérii o 1-5 dílech.

Pro ty, kteří nevědí, o čem tahle challenge je, zopakuju pravidla: vyberte si 7 songů libovolným způsobem, můžete si je nechat navrhnout, nebo to můžou být vaše oblíbené apod. Před psaním si jednou song poslechněte a dobře se na něj soustřeďte, najděte inspiraci. Při druhém poslechu začněte psát. Až song skončí, dopište poslední větu.

Je to poměrně dobré minicvičení pro autory a spisovatele. Pokud máte zájem a chcete se zapojit, nebo ode mě chcete navrhnout song, případně mi jenom dát vědět, že se summer challenge zúčastníte, napište mi na ask.fm/kayleighmccamyo.



Mějte nádherné léto a psaní zdar!
Kayleigh McCamyo

Given a chance 24., Žížaly jsou punk-rock.

16. července 2015 v 18:00 | Kayleigh |  Given a chance

Hiiii.
Pardon. Odmlka. Inu. Pokud je tohle vaše první léto na Slash and Spol, vězte, že každý rok si dávám na dva měsíce pauzu, poslední zveřejněný článek existuje někdy v polovině června, pak jenom pět až deset kapitol povídek, a v polovině srpna se vracím se třemi, čtyřmi povídkami denně, po celý měsíc.
Letos poprvé si nejsem jistá, zda tohle udělám. Jednak mám trochu jiný program a jednak jsem přišla o svůj tajný úkryt. Nejsem si jistá, jak bude letošní léto na Slash and Spol existovat, protože zrovna teď jsem na týden zapomněla, že vůbec nějaký blog mám. (A to mám předepsaných asi 15 dílů povídek.) Pardon. Ale stávají se i divnější věci. Třeba poníci.
Každopádně, užijte si 24. díl Given a chance. Povídka má nečekaný úspěch, téměř neuvěřitelně je čten téměř tak vehementně, jako velikán tohoto blogu, Plagiátor série, nebo v jeho těsném závěsu CWAM. Moc vám všem děkuju, miluju vás, užívejte si letních prázdnin/dovolené! Za beta děkuju Adel.




Na tuhle povídku se vztahuje trigger warning: 18+, sebepoškozování.


Casually, část I.

15. července 2015 v 18:00 | Kayleigh |  Casually

Hi, lovelies^^
Zdravím vás z krušného severu, kde mají děsivé autobusáky a spoustu kopců. Hifi vás všechny zdraví, a vzhledem k tomu, že jsme spolu už tři dny a ještě jsme nenapsaly ani slovo, nám prosím držte palce, abychom dnes měli větší štěstí. Tahle povídka vznikla, když jsme s Katy měly jeden ze svých nočních záchvatů fangirl modu a nějak se nám zmotali dohromady Ash, Luke a Louis, takže když se to vezme kolem a kolem, mohlo to skončit mnohem hůř než jenou tímto typem povídky. All the cuddles, and all the fun. Je logické, že se z toho vyvinulo 5 seconds of summer slash, částečně.

Název: Casually
Fandom: 5 seconds of summer and One direction
Páry: Luke/Ashton, Luke/Louis
Autor: Katy a Kayleigh
Beta: Hifi
Upozornění: 12+
Tagy: non-au, crossover, 5sos, sass, fluff, cuddles, emotional hurt/comfort
Shrnutí: Louis je fascinovám čtyřmi kluky, které vytáhnul z Youtube, a ačkoli nemusí, cítí se za ně tak nějak zodpovědný. Nerozumí jejich dynamice, ale chápe, jaké vztahy mezi nimi vládnou a co potřebují. Takže když se benjamínek kapely ocitne vyděšený a sám na prahu Louisových dveří...
Počet kapitol: 3



Given a chance 23., Esej se slovy a větami.

14. července 2015 v 18:00 | Kayleigh |  Given a chance

Moji věrní plavčíci, Ahoy!
Jak se vám daří na moři, co loďky a lodě, nezlobí? Doufám že ne. Hifi a moje otravnost pro vás máme nový díl Given a chance, doufáme, že se vám bude líbit ^^. Za beta děkujeme Aki.




Ulterior

13. července 2015 v 18:00 | Kayleigh |  Příběh, který nikdy nebude.
Chceme být velcí. Něco v životě dokázat. A když zjistíme, jak nehorázně složité to je, chceme zpátky do plenek, do bezpečí náruče našich matek.

Ale ne vždycky.

Někdy chceme být velcí i po tom, co zjistíme, jak složité to je. Oprašuje to našeho ducha, otesává naše reflexy, piluje naše morální hodnoty, degraduje naše cíle. Dává nám to pocit, že žijeme.

My jsme ten druhý typ. Neměly jsme touhu nenávidět. Buďto jsme milovaly, nebo jsme nejevily zájem. Projevem nenávisti byly frustrace a Střípky, které jsem neměla nikdy odvahu slepit. Nebo srdce. Neposoudím to, nejspíš je brzy. Moje myšlenky toho večera byly jiné. Já a moji přátelé jsme žili život, jaký se od nás očekával. Učit se jenom tak na oko, žít jenom tak na oko, pozorovat, nezasahovat, udržet si naši bublinu falešného bezpečí, protože stejný vkus v hudbě a smysl pro humor nám dával iluzi sounáležitosti.

Psala jsem, pokud si dobře pamatuju, ale je to víc jak osmnáct měsíců a já nemám zrovna paměť. Byla docela zima, a já si užívala druh dospělosti, o kterém jsem pochybovala, že nastane. Shodou náhod jsem otevřela dveře já, většinou je to někdo jiný. Poznala jsem ho okamžitě.

Viděla jsem bradu, tří, čtyř denní strniště. Rty, ty jsem si pamatovala dobře. Nos a oči, hlavně oči. Je vyšší než já a silnější. Díval se na mě a nejspíš čekal, že bude muset promluvit, abych si vzpomněla, aby mi to vysvětlil. Nemusel. Nemusel dělat nic. Stál tam, pršelo a my jsme trochu mokli a navlhl nám koberec, protože šel hlavním vchodem a ne terasou, kterou jsme na noc zamykali. Pršelo na mě, na něj, a na nás na oba, když jsem se mu vrhla do náruče, pateticky a zoufale. A najednou jsi byla zpátky. Cítila jsem tě v něm stejně, jako jsem pochybovala o tom, že jsi ve mně. Nepamatuju si, jak dlouho jsme tam stáli, nebo co se dělo pak.

Pamatuju si jenom to, jak mě oslovil. Věděl to. Nevím jak. Ale za celých sedm nebo osm let… nejspíš na mě nikdy nezapomněl. A nejspíš nezapomněl ani na tebe. Protože první slovo, které řekl, bylo jméno.

Naše jméno.

Nenamlouvala jsem si tvou přítomnost, ani tu jeho - a v té době to pro mě znamenalo mnoho. Zírala jsem na něj a pršelo a mně to bylo jedno, ačkoli jsem věděla, že pak budu sušit koberec a nejspíš mi to zabere mnoho času. Ve své podstatě jsem dokázala říct, že jsem šťastná. Mohlio to být šílenější. I kdybych oho nepoznala - mohl na mě zapomenout.

Ale on se vrátil. Vždycky se pro mě vrátí. Vzpomněla jsem si, že mi to říkal. Když mě ponoukal, že bych měla jít. Řekl mi, že mě nikdy neopustí. A já mu věřila.

I po těch letech. Voněl stejně, nebo mi to tak aspoň připadalo. A jeho hlas byl temnější, mužnější. V je ho tváři bylo něco jiného, co jsem nepoznávala. Nejspíš smutek. Po letech… to člověka sebere, myslím.

Ale tehdy… čekala jsem, že se budeme přerušovat, abychom mluvili, nebo že bude trapné ticho a my si nebudeme mít, co říct. Bylo ticho. A my se mohli přetrhnout, abychom ho udrželi. Vedla jsem tě do kuchyně, za ruku, jenom tak, beze slova. Ani jsme se nepozdravili.

Nick vstal ze sedačky, zvyklý na moje přátele a náštěvy v nejrůznější denní a noční doby. Opíral se o futra a nic neříkal. A když jsem mu samozřejmě řekla, kdo to je, zíral na mě nevěřícně. Uraženě a zraněně, protože jsme spolu byli pět let, a já mu… nikdy nic neřekla.

Nešlo to. Nedokázala jsem porušit křehkost nic neříkajícího vztahu mezi námi dvěma jenom proto, abych ujistila svého souasného milence o minulosti mých myšlenek i činů. Ona to tak úplně minulost nikdy nebyla. Nick byl zraněný. A já chápala jeho pohnutky. Žádal vysvětlení a potřeboval slyšet všechno najednou. A my dva jsme nedokázali mluvit. Seděli jsme všichni tři u stolu v kuchyni, on se usmíval a Nick nechápal. Bylo to svým způsobem kouzelné.

Nevěřila jsem svým smyslům, ani těm jeho. Nikdy na mě prý nepřestal dohlížet. Byl s Profesorem často, a vymáhal na něm, jak se mám a co dělám. Stalkerish, ovšem, ale po naší minulosti se mu nedivím. Vždycky byl zodpovědný.

Nick se odpovědí na své otázy nedočkal toho večera, a na některé otázky mu nedokážu odpovědět dodnes. Proč jsi o něm mlčela? Proč jsi nikdy neřekla, že byli dva? Proč jsi se nikomu nesvěřila? Proč jsi to nechala, aby tě to ničilo zevnitř?

Víš, Nicky… to je ta věc. Vzpomínka na něj mě neničila. Držela mě při životě. A jakkoli jsem vyzrazovala Její tajemství na potkání, potřebovala jsem něco, co by bylo jenom moje. A kdovíproč… to byl on. Nezlob se, Nicky. Neřekla jsem to nikomu. Je příliš důležitý, než abych mohla předstírat, že je jenom součástí mého uměleckého já. Ale když se podíváš na mou tvorbu - je tam. Je tam všude. Úplně všude, aniž bych se o to skutečně snažila, nebo to dělala vědomě. Tvrdila jsem, že plagiátor nemá s mou osobou nebo s tou tvou co dělat - ale má. A došlo mi to ve chvíli, kdy se mi podíval do očí a ještě jednou mi řekl jménem, které opakoval tobě.

Jakkoliv mám na slova diplom a jsou doslova to jediné, co skutečně umím, nedokážu jimi vyjádřit, co pro mě jeho osoba znamená.

Ten večer jsme nedokázali odpovědět na nic.

Řekl mi svou nádhernou angličtinou, že nedaleko je hotel, má věci tam, jestli se může zítra vrátit a promluvit si. Jestli chci. Jestli mi to nevadí. Jestli mám čas nebo náladu. Nemohla jsem ho pustit pryč. Bála jsem se, že to je důsledek mé krize, že sním, že moje realita proklouzla mezi prsty časoprostoru a moje dny jsou sečteny. Spal v pokoji pro hosty, a ačkoli mi Nicky nabídl svou náruč a bezpečí i ticho, po kterém jsem toužila, odmítla jsem jeho společnost. Chápu, že se cítil odstrčeně, chápu to. Ale tohle nebylo o něm. Bylo to o tobě, jako vždycky všechno, v mé realitě.

Nevěděla jsem, jak se s tím vyrovnat. Mnoho myšlenek a žádná stálá, strach, že odejde a nechá mě tu, byl větší než moje logika a inteligence zároveň. Byla hluboká noc, když jsem se vykradla ze své ložnice a našla tu jeho. Spal tak, jak si pamatuju. Na zádech s rukou na břiše a druhou za hlavou. Stála jsem u jeho postele a nakonec se rozhodla odejít, ale ačkoli můj mozek dával rozumné rozkazy, moje nohy šly po instinktu - a paměti. Neřekl ani slovo, ale když se přitulila k němu, rukou, kterou měl za hlavou, mě objal.

Nejspíš byl vzhůru.

Usnula jsem vyčerpáním, nebo mě přemohly myšlenky. Ale vzbudily mě dlouhé tahy jeho dlaně po mých zádech. Dělával nám to oběma, pamatuješ? Když jsme usnuly každá po jednom jeho boku. Je to tak strašně dávno. Můj mozek byl klidný, otázky žádné a přesvědčení absolutní. Vrátil ses mi, protože jsi věděl, že tě potřebuju. Nemohlo to být dřív, protože bychom si ublížili vzájemně. A nemohlo to být později, protože bychom ublížili sami sobě.

Věděl jsi to. Nikdy jsi nepochyboval. A tvoje slova, zašeptaná první noc vážně, bez pochybnosti, bez zadrhnuí, without second thought, mě drží při smyslech teď, když jsi zpátky, když vím, že mě neopustíš, když vím, že jsem tvoje, když vím, že tu jsi, kdykoli zašeptám tvoje jméno, protože pro něj i pro tebe, pro oba mám své srdce, a pro Nicka, pokud si to přeje, protože i on je součástí příběhu, tohoto příběhu, neexistujícího příběhu, protože neexistují slova, která by ho dokázala popsat, kterými by šel vyjádrřit, jakými by šel říct.

Víš?

Pamatuješ?

Bylo to dávno.

"I love you, Kayleigh. Forever and always."

Bylo to poprvé od tvé smrti, co mou tvář skropily mé vlastní slzy v záchvatu emocionálního zhroucení. Štěstěna se slitovala, nebo se mnou měl osud jiné záměry, a můj odchod z tohoto světa mi nebyl dovolen ani před pár týdny.



Nejspíš se mám hodně co učit.



Nejspíš mám ještě v této realitě svůj úkol.














Nejspíš povyprávět příběh.










Náš příběh.













Příběh, který nikdy nebude.

In memoriam

12. července 2015 v 18:00 | Kayleigh |  Příběh, který nikdy nebude.

Musel to být šok. Byla jsem docela smířená. Žila s tím, co se stalo. Ztráta nejlepšího přítele ve formě Profesora pro mě byla rána pod pás. Zahodila jsem všechno. Neodjela jsem za přáteli, neopustila jsem svou pracovnu, nepromluvila jsem s nikým. Týdny. Byl poslední, kdo tě pamatoval.

A já rychle začínala pochybovat, že jsi kdy byla reálná. Že to skutečně bylo tak, jak si pamatuju. Nemyslela jsem na tebe ani na něj, ani na sebe nebo budoucnost. Víš, to je docela zajímavé. Nikdy nemyslím na budoucnost.

Můj učený terapeut říká, že je to proto, že mě minulost ovlivňuje víc, než cokoli, co můj přinést moje budoucnost. Tvrdí, že jsem ten typ osobnosti, který se sebou samým musí mít jasno. Který musí vědět, co chce, aby se na to mohl soustředit.

Budoucnost mě neděsí, protože věci, kterých se bojíme v životě nejvíc, se nám už staly. Ani nevím, kdo mi to řek. Asi byl mnohem chytřejší než já, ale kdo není. Moc mi toho nezbylo. Pár příběhů, několik kousků oblečení a dvě, tři skutečně hodnotné životní rady.

Asi proto mě to tak překvapilo. Nečekala jsem to. Nemůžu říct, že jsem zapomněla, tak to není, naopak. Myslela jsem na něj stejně často jako na tebe. Trochu… jinak, samozřejmě. On byl příliš… nechci říct, že gentleman, to ani tak ne. Nechtěl mě… ovlivnit. Zranit nebo neodhadnout moje skutečné dovednosti. Nechtěl nechat nic náhodě. Ujišťoval se častěji než ty, a tys bránila má tajemství v době, kdy jsem žádné neměla.

Dnes tajemství mám, ale trochu jiná než většina lidí. Ty jsi moje tajemství. Ty, a tvůj život. Naše zážitky jsou pro mě vším, ačkoli nevěřím, že se v tomto tisíciletí staly. Doba nám nepřeje a bohové se obrátili zády pro méně. Měly jsme talent a jedna druhou, a to nám stačilo. Ale s ním to bylo jiné.

Jenomže to bylo šest nebo sedm let, a to se… Nevím, jestli je to vhodné. Moji přátelé… nikdy… mě nepřerušovali, když jsem o tobě mluvila. Můj život po tobě byl… nevím, jestli pro to mám jedno slovo. Řekla bych… neukočírovatelný. Naučilas mě věci, které by mi jinak zůstaly celý život utajeny. Bála jsem se znova zamilovat, a ani jsem nechtěla, protože jsem pořád milovala tebe. Našla jsem lidi, kteří byli stejně rozbití jako já, jenom hůř nebo jinak. Tragédie si své herce nevybírá. Vezme, co je, zvlášť, když má doma pět hladových krků a dvě půjčky. Revoluce minula svou chvíli, chvíle minula realitu a realita je něco, co při své učenosti neumí popsat ani jeden z filozofů.

Nemám nic. V záchvatu absolutní zoufalosti jsem zničila téměř vše, co mi tě mohlo připomínat.

Promiň.
Nemyslím, že bych to dokázala. Jenom tak, vidět… všechno.

Věděla jsem, že odejde, že… to asi… nešlo jinak. Tedy, řekl mi, že mám jít. A já ho poslechla. Nebylo moc možností, jak z toho ven. Byla jsem tak mladá. Nevěděla jsem… nemohla jsem jenom… bála jsem se. To ano. Neměla jsem na výběr, a nemohla jsem ho neposlechnout. Možná jsem chápala, proč. Nebo mi to došlo lety. Byla jsem tak mladá.

Ale to ty taky.

A zatímco o tobě jsem nemohla přestat mluvit, o něm jsem nemohla začít. Naše vztahy byly vždycky poněkud… nepatřičné, to jistě, ale taky na hranici, o které jsme nemluvili. Bylo to jako zázrak, jako tajemství. Možná jenom přeháním. Možná to bylo úplně jinak.

Nemluvila jsem o něm nikdy. Bylo příliš osobní, zahrnout ho, ačkoli se dá říct, že to on zahrnul mě. Ty ses vzpouzela, a moje lidskost bylo důležitější než moje dětství. Na druhou stranu, možná měl pravdu a jenom jsme uspíšili to, co mi bylo předurčeno, one way - or another.

Nečekala jsem, že se kdy vrátí, a oba dva jste ode mě odešli stejně. Historky, které ho zahrnovaly, jsem nevyprávěla, protože bez něj by měly stejný smysl jako tvůj šatník bez tvé přítomnosti. Honosila ses sama sebou, nepopírala jsi žádnou lež, která o tobě kolovala. To mám asi po tobě. Ostatně, po tobě toho mám víc.

Moji přátelé mě drželi při životě i zdravém rozumu, většinou rozumu. Udělala jsem pár blbostí, ale to myslím všichni. A moje situace to utlumovala, neznásobovala. Potřebovala jsem to. A nikdy mi to nikdo nevyčítal. Chápali to. Věděli to. A nikdy mě nepřerušili, když jsem začala. I když to vyprávění slyšeli tisícekrát.

Vyprávějí se o nás báchorky a příběhy, kterým nikdo nevěří, protože neuvěřitelné jsou. Málo lidí má odvahu být tím, čím si přejí. Tys strach nikdy neměla. Nejspíš jsi věděla - ale to on nejspíš taky. Řekl mi to, eventuálně. Je to dlouhý příběh. O hledání podstaty, o vyrovnání se se sebou a svým místem ve světě. O minulosti, o věkovém rozdílu, o vyděděncích a lidech, kteří nemají dočista nic, nic - vyjma sami sebe, a to většinu času pochybují, že je to dost.

Já pochybovala o všem. O minulosti, o skutečnosti, o sobě, o vědě i nadpřirozenu, o neskutečnosti i o tom, kdo jsem. Ale nikdy, jedinkrát v životě jsem nepochybovala to Tobě.

Nejspíš proto ti píšu tenhle příběh.



Given a chance 22., Lohnutý punk-rock.

12. července 2015 v 6:00 | Kayleigh a Hifi |  Given a chance

Dobrý večer, moje papírové parníčky,
přijedete vodovodem, nebo jste natrefili na špatné patro? Já na špatnou cílovou skupinu. ("Samý intošky.") Ale to jsme odbočili. Všem vám moc děkuju, za to, že čtete. Tuhle máme další díl Given. Snad se vám bude líbit. Za beta děkujeme Aki.




Post scriptum

11. července 2015 v 18:00 | Kayleigh |  Příběh, který nikdy nebude.
Víš, někdy, když… se zdá, že všechno, co dávalo smysl, zničily zlé živly, a ten zbytek shnil pod jejich destruktivním vlivem… vzpomenu si.

Někdy.

Píšu ti básně, které si nepřečteš, vidím východy slunce, které ty nevidíš zapadat. Není to ani romantické nebo poetické. Nejspíš proto, že to ani není.

Bohové nás nenáviděli, a my jsme hřešily, dokud jsme měly na co.

Vlastně jsme… ani nevěděly. Tedy, ty nejspíš ano. Já… na tom přece nesejde. Pamatuju doby, kdy to bylo jednoduché. Mohla jsem… měla jsem šance. Víš? Pamatuješ?

Příběhy jsou dlouhé a většinou jsou o tom samém. Proto nestojí za to je vyprávět. Básně jsou pozlátko doby, píšeme je jenom tak, aby se neřeklo, a česká literatura upadá. Hloubkový průzkum trhu, prach jsi a v prachy se obrátíš, pakliže se páteř ještě dneska nosí…

Možná jsem jenom mimo. Je fakt, že poslední dobou spíš sleduju molekuly reality bez jakékoli touhy zasahovat. Mám pocit, že zasahování patří mladším. Nadanějším. Průbojnějším. Říká se, že se mění roční období, ale lidi ne. Mohla to být pravda? I tehdy?

I don't really think so, you know.

Pamatuju si toho hodně. Na to, kolik mi je. Dávno tomu je, celému tomu… incidentu. Jak to jenom moji babička říkali… sranda muśi byť, aj dyby tatu věšali? Jejich manžel se oběsil. Je to cynické? Měli rakovinu mozku. Možná zapomněli. Možná si to jenom neuvědomovali. Pamatuješ je? Moji babičku? Potkalas je, párkrát, myslím.

Je to… neortodoxní, skutečně. Měla bych…

Můj terapeut je toho vzdělaného názoru, že bych měla povyprávět ten příběh, který se stal. Moji čtenáři jsou celí žhaví ho slyšet. Kolují pomluvy a spousta z toho je lež a ještě větší spousta je pravda a ten zbytek je tak trochu něco mezi tím. A já nevím, jestli jsem dost silná, abych tohle zvládla. Dát jim sebe sama, na roztrhání. Na zničení. Na odstřel. Svléct se donaha, postavit se pod kuželovité světlo reflektoru a odříkat dechberoucí příběh.

Není dechberoucí.

Není přikrášlený ani vymyšlený.

Je to jenom shluk reality, o které pochybuju, že se stal. Však už nemám nikoho, kdo by pamatoval. Pamatuješ Profesora? Zemřel. Nedávno, byla to… nečekala jsem. Ale. Tak nějak to se smrtí okolo mě je. Seznámil nás. Respektive. Neměl na vybranou. Milovala jsem tě, aniž bych věděla, kdo jsi. Byla to… docela náhoda.

Neznala jsem jméno. Nechtělas mi ho říct. A já jsem- já jsem… hah, uchechtla jsem se nahlas. Stává se mi to. Když na tebe myslím. (Nobody said this is gonna be easy.) Nikdy nebylo. Jo, možná, jednou, kdysi, když jsem tě neznala. Měla jsem normální dětství. S alkoholikem a hysterkou s nepočitatelnými self-issues to ani nijak nešlo. Samota je mi milou dodnes. Neumím lhát tak dobře, abych mohla být vystavena okolí. Předstírat, schovávat, kdo skutečně jsem, maskovat se. Neumím předstírat tak dlouho. Že jsem šťastná, nebo že…

Není snadné, nezapomenout kdo skutečně jsem, když není nikdo, kdo by mi to připomínal. Nestěžuju si. Nevyčítám ti to. Jenom… říkám.

Přátelé se mi stali rodinou, rodina se mi stala nechtěnými cizinci. Nemyslím, že by to pochopili. Bylo jednodušší odejít a mlčet. A dneska už je to jiné. This is more than I bargained for yet. And it's been years. Ten, to be exact.

Mimochodem, včera jsem šla okolo té restaurace. Pamatuješ? Jak jsme seděly pod umělou palmou a smály jsme se chlapci za barem v růžové pracovní vestě. Byl sladký. Teď je tam kasino. Ze zvědavosti jsem vešla dovnitř, abych se přesvědčila. Jo, palmu tam pořád mají. Je to jako revoluce. Mění se vedení, ale systém zůstává.

Není to podstatné. Working class is still waiting for it's hero. Možná jenom žijeme beze strachu. Myslím, skutečného strachu. Válku nahradila ekonomická krize a přirozený výběr je bez mrzačení složitější. I tresty smrti zakázali, většinou. Nezbylo tu toho moc. Je to deset let a já si tě pamatuju pořád stejně.

Tedy, nedělám si naděje. Jsi… jistě jsi nebyla tak dokonalá, jak si tě pamatuju. To jistě… ne. Ale na druhou stranu, kdybys v mých očích dokonalá nebyla, těžko bychom mohly zažít to, co…

Jako bys.

Bylo to docela dávno.


Nejsem… v pořádku, víš. A tvůj odchod mě změnil víc než tvůj příchod. Já vím, že mění se počasí, ale lidi ne. Jenže, počasí je ovlivňováno. A to jsem i já. A ty… tys mě ovlivnila nejvíc.

Given a chance 21., Bullshit an essay.

10. července 2015 v 18:00 | Kayleigh a Hifi |  Given a chance

Moje připálené palačinky,
tak vám povím, že Given a Chance mělo původně vypadat nějak úplně jinak. A měla to být jednorázovka o maximálně třech částech. (Something real taky mělo mít tři části, má jich sedm a pořád narůstají.) No. Ale na to jste si už u mně asi zvykli, že jo. Haha. Um. Pardon. Za beta děkujeme Aki.



37. Neschopné prostitutky.

9. července 2015 v 18:00 | Kayleigh |  Prokurátor
Yeah, yeah,
here we go. Sebevražedné tendence má málokdo, ale zabít se jenom tak na oko a vystřídat identity, jako by nic, to umí nejspíš kromě Sherlocka Holmese jenom Watson. Oh, pardon. To víte, ti britové... Za beta děkuju Hifi the Fucking Saint.



Given a chance 20., Seru na vysokou.

8. července 2015 v 18:00 | Kayleigh a Hifi |  Given a chance

Dobré odpoledne, moje šlechtěné kravské plemeno,
jak se vám lenoší, takhle při sobotě? Já jenom tak, to víte. Další Given a chance. A konečně to začíná vypadat pozitivně s CWAM. Včera jsem otevřela jeho dokument, napsala dvě slova a usnula. Úspěch. Obrovský úspěch. Tolik jsem toho v CWAM dokumentu napsala naposledy před měsícem. Za beta děkuju Aki.



Díl 96.: Budeme hrát porno.

7. července 2015 v 19:00 | Kayleigh |  Cause we all matter
LADIES I FUCKING DID IT I HAVE FUCKING FINISHED THE 96TH CHAPTER OF CWAM YASSSSS
Um. Yeah, so. Pokud jste zapomněli, CWAM je fandomová povídka, která nedává smysl, ale má poměrně dost čtenářů. Zouis feels. Děkujte Err a Katy, protože mě dokopaly se k povídce vrátit. Takže jim oběma děkuju, a samozřejmě děkuju všem, kteří se proti mě spikli na asku a psali mi pod hashtagem #SaveCWAM. Všem vám moc děkuju a užijte si svého vítězství^^. za beta děkuju Katie.