6. To Beyond: Whenever seasons change...

27. prosince 2015 v 2:27 | Kayleigh |  So soon To Beyond

Nádherný a krásný Štědrý večer,
asi z patosu. Nebo emocionality letošního dění. Miluju vás, a přeji vám jenom to nejlepší.
Za beta děkuju Narci.






Zayn leží v posteli a ještě teď se třese po celém těle. Co to bylo. Proč se to stalo. Proč mu dal do ruky ji. Proboha proč to udělal. Měl se zachovat líp. Měl něco udělat. Měl příteli pomoci. Měl něco udělat. Měl mu v tom zabránit. Měl ho utišit. Měl ho uklidnit. Proč mu ji dal do ruky. Proč ho nedokázal uklidnit. Proč ho Louis neposlouchal. Co to bylo za záchvat. Proč se Louis omlouval. Proč se Louis hroutí. Proč se nesvěří. Proč nikomu nedovolí se přiblížit. Proč s nikým nekomunikuje. Proč se o něj Zayn nedokáže postarat. Proč mu Louis nevěří. Proč je Louisovi takhle. Proč mu Zayn neumí pomoct.

Proč je všechno tak složité.

Proč je všechno tak napiču.

Proč se Louis nenávidí.

Proč nikomu nedovolil, aby mu pomohl…

"Louisi…"

…dokud to šlo.

Zayn se znova ponoří do vzpomínky na Louisovo nehybné tělo, na otevřené rány, na skelný pohled. Nikdy neviděl poraženějšího člověka. Nikdy v životě neviděl nikoho tak zlomeného. Nikdy neviděl nikoho tak připraveného zemřít. Nikdy.

"Louisi, podívej se na mě!" přikázal mu Zayn zoufale, s hysterickým podtónem. "Podívej se na mě, kurva! Jsem tady, Louisi, nejsi kurva sám, rozumíš mi!? Jsem tu s tebou, doprdele, tak mi kurva řekni, že mě vnímáš!! Louis, kurva, tohle mi nedělej, tohle mi dopiče nedělej! Mluv se mnou, Louisi, kurva, prosím!! Mluv se mnou!"

Louis pomalu zamrkal, velmi pomalu zvedl pohled. Trvalo to, než zaostřil, ale nakonec Zayn dokázal poznat, že ho Louis vnímá. Že se na něj dívá a vnímá ho a žije.

"Zee," Louis se děsivě smířeně a klidně usmál. "I kdybych o všechno přišel. Tebe nikdy nechci ztratit."

Zayn zastavil proud horké vody, tiskl si přítelovo tělo k sobě a několik minut hlasitě brečel.

Pomalu prohrábne ještě vlhké světlé vlasy, které se mu rozprostírají po hrudi. Jeho pohled každých pár minut střelí po obvázaném zápěstí, předloktí, zalepených prstech, náplastech na hřbetu ruky. Lou oddechuje pravidelně, ale Zayn ví, že nespí. Ani jeden nemůže usnout. Jejich přátelství prošlo velmi těžkou zkouškou, to si oba uvědomují. Louis se otevřel, ačkoli nic neřekl, a Zayn si uvědomuje, jak zlomený Louis ve skutečnosti je.

Když už takhle leží hodiny, venku se stmívá a vzduch v pokoji je těžký, Louis se pohne, otočí se na druhou stranu, přitiskne záda k Zaynově boku a jeho paži si přivine k hrudi, schoulí se do polohy plodu a Zayn zasune dlaň mezi jeho stehna, aby si staršího chlapce držel stále co nejblíž. Chvíli je ticho.

"You know."

Zayn si povzdechne a přikývne. Louis ho sice nemůže vidět, ale je si jistý, že rozumí. Přece by s ním nezůstával, kdyby Louise nemiloval zrovna tak. A Louis je rád, že nemusejí mluvit, aby si rozuměli.

Když se setmí úplně a budík v hlavní ložnici ukazuje půl desáté, Zayn se otočí na bok a Louise, stále schouleného v klubíčku, si přitiskne k hrudi, stehna přitiskne k jeho zadku a ochranitelsky ho stiskne co nejblíž.

It's dangerous, how dependant we've become on each other, I think.

Zayn leží nehybně, načež přitiskne rty k jeho šíji. A kousek vedle, a ještě o něco níž, pak přejede po pokožce zuby a nakonec ho kousne. Silně, hrubě a jistě bolestivě. Louis spokojeně vydechne.

When you start to enjoy the pain. That's when it gets interesting.

Zayn agresivně kouše a Louis je s každým kousnutím klidnější. Jako by si byl jistější realitou, která ho obklopuje. Jako by si až teď uvědomoval, že doopravdy není sám. Že navzdory všemu, co se stalo, je reálný. Žije. Existuje. A Zayn existuje s ním.

When seasons change, will you stand by me?

Zaynovy zuby nahradí hebké rty a Louis měkce zasténá, spokojeně, dá se říct. Zaynovy rty zůstanou opřené o pokožku Louisovy šíje desítky minut. Je tma a ticho, ale Louisovi je tisícinásobně lépe, než mu bylo za poslední měsíce.

Or maybe I just like how that sounds.

"Ty vždycky víš."

Zaynovy rty, stále přitisknuté na Louisově šíji, bez pohybu už desítky minut, se konečně roztáhnou do opatrného úsměvu. Neodpoví slovy, místo toho se jeho rty přesunou z jeho ramene na krk, na čelist, znova na krk.

"Někdy… mi přijde, že všechno nenávidím," zamumlá Louis. Zayn skoro nedýchá - chystá se Louis konečně mluvit o svých pocitech?! - a raději se ani nehýbe. "Jen nevím, jestli to je proto, že všichni nenávidí mě… nebo protože nenávidím sám sebe v prvé řadě."

Ticho a Zaynovy rty na pokožce Louisovy šíje. Asi tak padesát let. Po dvaceti vteřinách Louis pokračuje: "Nevím, jestli mě všichni opustili. A pokud ano, je to moje vina."

Zayn chce skočit příteli do řeči a říct tisíc věcí, a tak jen sevře své paže okolo drobného těla pevněji a neřekne nic.

"Měl jsi mě opustit taky."

Semkne rty a sevře Louisovo tělo, jak nejpevněji dokáže. Jo. Jo, možná měl. Ale nedokázal by sám se sebou žít, kdyby ho opustil. Nedokázal odejít. Nejspíš nikdy nedokáže odejít.

"Možná mi tě seslal bůh za to, že mě opustili ti, kterým jsem věřil dřív. Možná nic není reálné a prostor neexistuje stejně jako čas," následuje dlouhá odmlka a Zayn možná na pár minut usnul, ale když opět uslyší Louisův hlas, navazuje na jeho předchozí výpověď. "Jenom mám… pocit, že ať už je realita jakákoli, já do ní nepatřím."

Jako by na tom záleželo, Zaynovy prsty levé ruky se propletou s Louisovými. "Nemyslím, že mi záleží na realitě, dokud jsme spolu."

"Tohle bys měl říkat Perrie," napomene ho slabě Louis a sleduje jejich propletené prsty.

Zayn mírně zavrtí hlavou: "Perrie je moje odměna. Ty jsi moje skála, Lou."

Louis se nevesele uchechtne: "Jak můžu být tvoje skála, když se drolím a rozpadám."

Zayn chvíli mlčí, formuje myšlenku, pak slova. "Skály se nerozpadají. Jenom… vnější vlivy jenom mění jejich tvar."

Následuje zase dlouhé ticho. Hodiny počítají jejich výdechy a Louis by rád našel argument. Možná je načase přijmout, že je v prdeli a potřebuje pomoc. Možná je načase začít se chovat dospěle a naučit se zacházet sám se sebou. A jo. Bude potřebovat někoho, kdo by mu s tím pomohl.

Seasons change.

Vlastně není moc věcí, které by měl udělat nebo mohl udělat jinak. Přiznat si problém je přece polovina terapie, ne? Natáhne se na druhou stranu postele, aniž by se příliš vzdálil od Zaynova těla a vytočí její číslo, načež zavře oči. Vlastně neví, co jí chce říct.

Zvedne to po čtvrtém zazvonění.
 


Komentáře

1 Nix | 27. prosince 2015 v 8:19 | Reagovat

Dočkali jsme se, oh, Bože.
Na jednu stranu si přeji další...
Je to... Uhm.
Děkujeme, Keigh.

2 Hentai no kame | Web | 31. prosince 2015 v 15:02 | Reagovat

Keigh! Love ya, za ďalší úžasný príbeh. So soon som zhltla za jednu noc a za pol hodiny aj To beyond.

3 vladous | 8. ledna 2016 v 18:04 | Reagovat

To je dobrý směr ne?  Chce se naučit zacházet sám se sebou..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama