Kapitola 8.: Zkrocení zlého bratra.

25. března 2016 v 13:58 | Kayleigh |  Velmi neortodoxní hry

Moje milované čudliky,
další díl Neortodoxních her. Abych pravdu řekla, nemůžu se dočkat, až bratři skutečně tu svou hru rozjedou - a jaké intriky to vlastně chystají. Jsou tedy spolu, nebo hrajou proti sobě, však jak se to říká, když ptáčka lapají...? Za beta děkuju Plyšákovi a Lenochovi.




Děsí mě, jak dobře ho znám. Masáž je skvělá a jeho plán mi začíná vyhovovat. On obstará veškerou práci a já si budu moct dělat cokoli chci.

"Proč… ti nevadí se o mě starat?" zeptám se, když jeho dlaně masírují ztuhlé místo pod levou lopatkou.

Zavrní jako puma a přísahám, že i když na něj nevidím, můj milovaný bratříček přivřel oči. To u něj značí spokojenost. "Rád mám svůj majetek pod kontrolou."

Uchechtnu se. "Jako bys mě kdy dokázal zkrotit."

Chvíli mlčí, přesune se pod pravou lopatku a já uvolněně vydechnu. Jo, tohle místo, přesně.

"Nemusím tě zkrotit, abych tě vlastnil," odpoví po pár minutách. "Kočky si pamatují, kde dostaly najíst. Mám rád kočky. Obdivuji se jejich volnomyšlenkářství."

Je v tom něco submisivního. Chci se zeptat, jak přesně to myslí. Chci se zeptat, jak si to můžu vyložit a kde ta metafora končí, ale i já jsem chodil v prváku na literaturu. Prostor interpretace je omezený stejně jako rámcovost autorovy představivosti. Otázka je, jak velkou má bratr představivost…? A má nějakou vůbec, nebo jsou to pro něj jenom alternativy snadno predikované budoucnosti, alespoň té blízké?

Jakkoli chci, nemohu svého staršího sourozence podceňovat. Jakkoli chci, nemůžu sám sebe přeceňovat. Tenhle obchod s bratrem bude náš poslední, a na to musíme spojit své síly, protože pokud to vyjde, oba dostaneme to, po čem nejvíc toužíme. Na to ale musíme tahat za správné konce správných nitek na stejné straně tkalcovského stavu. Největší nepřátelé si budou podávat člunek.

Nečekal bych, že se toho dožiju. "Občas zapomenu, proč se nenávidíme."

"Vzal jsem ti všechno, čeho sis vážil," tentokrát odpoví okamžitě. "Otec tě obdivoval pro tvé studijní výsledky a ambice, schopnosti a inteligenci. Najednou jsem byl já ten lepší."

Ah, jistě. Tři, čtyři měsíce jsem strávil tím, že jsem ho chtěl porazit. Pak jsem se mu chtěl vyrovnat. Pak dva roky veřejně ponížit. Pak nad ním získat nadvládu tam, kde on nemůže: společenský život, sex, móda a pověst. A někde tam jsem se přestal starat. Možná tam právě byla ta hranice, kdy se naše úrovně skutečně srovnaly. Oba odstátnicujeme s červeným diplomem, ale já to vzal zkratkou, to ale není naše dorovnání. Byl jsem zaslepený a nechal jsem se představou svého nevlastního sourozence zaslepit a ponížit právě tím, že jsem si ponížený připadal. Pravda ale je, že ačkoli je Zayn o mnoho, mnoho lepší než já na poli znalostí a inteligence, já jsem zase na absolutní špičce při pohybu mezi lidmi. Získávání informací, manipulace, lži a smyčky okolo krku… ničeho z toho se nebojím. A pravda je, že kdyby se mi můj milovaný bratr nevyskytl před pěti lety v životě, dodnes bych se učil na klavír, chodil na univerzitu a nudně plnil všechno, co mi můj otec přikáže…

"Změnil jsi mě," řeknu nezvykle něžně.

Cítím, jak se usmál, když přitiskl své rty k mé pokožce na rameni. "To ty mě taky."

"Nenávidím tě," řeknu měkce a otočím hlavu na druhou stranu.

"Já tebe přece taky," připomenu mu. "Stojíš mi v cestě za tím, co chci."

"Chci se tě zbavit," pokračuju.

Přitiskne své rty na mou tvář a letmými polibky vytvoří cestičku k lastuře mého ucha. "Nechci tě už nikdy vidět."

"Nic si nepřeju víc, než abys zmizel z mého života navždy," vydechnu.

"Nemůžu tě vystát."

"Ničíš mě."

"Ty už jsi mě dávno zničil," přejede jazykem po mém lalůčku, sevře ho mezi své rty a jemně zatáhne.

Můj hlas zní roztřeseně. "Nikdy jsi v tomto domě nebyl vítaný."

"Nejraději bych tě vyškrtl z otcovy závěti."

"Není to tvůj otec," připomenu mu.

"Naštěstí ne," oponuje mi, jeho ruce vklouznou pod můj ručník a on pevně stiskne mé půlky k sobě, načež je roztáhne od sebe. "Naštěstí," -kousne mě do čelisti- "ne."

Přejede palcem v úžlabině mezi mýma půlkama, zastaví se jen kousek od mé dírky. "Nenávidím fyzický dotek. Tebe ale… tebe nenávidím ještě víc."

Jsem tvrdý jak skála, bohužel jenom v rozkroku. Zbytek mého těla se chvěje jako olše v jarním vánku. Bratrovy dlaně sjedou na má stehna, sevřou je a pustí, aby se po nich rozběhl svými prsty.

"Nenávidím každý tvůj nádech," snažím se, ale hlas mě prozradil.

Jeho doteky ustanou, váha jeho těla zmizí a záhy se objeví jeho tvář v mém zorném poli. "Poslední obchod, bratře. Pak se mě zbavíš navždy. Už nikdy mě neuvidíš."

"Nic si nepřeju tolik jako právě toto."

"Dlužím ti koupel," změní téma.

Je nahý a jeho erekce ční do prostoru. Je jako Zayn sám; vybízí k akci. Vstanu a jsem rád, že je ke mně bratr zády; musím se chytit čela postele, jak nejistý na nohách teď jsem. Vydám se do koupelny za ním, dluží-li mi koupel, ze svého slova teď nesleví. Jenom si nejsem jistý, nakolik je to dobrý nápad. Pět let frustrace si vybíjím několikrát týdně v posilovně, zatímco můj milovaný bratr si udržuje svou leopardí ladnost. Kdybych si zamanul, neubrání se mi.

A já chci.

Napouští vanu a natahuje se pro přídavné esence, takže mám kresbu jeho svalů jako na dlani. Skoro si olíznu rty. Ježiši, já tak moc chci. Porovnám stavbu našich těl a myšlenkami mi prolítne, že pokud tohle vyjde, budu mít toho bastarda celého pro sebe. Nechám ho prosit na kolenou. Zavřu si ho do své pracovny, která mu musí lézt krkem pro svou ultramodernost, budu ho nutit lízat mi z penisu šlehačku a klečet přede mnou a kurva, já ho tak strašně moc chci.

Zavrávorám jenom při pohledu na jeho ladnost, dokonce i jeho chůze vyzařuje jistý stupeň chladné arogance. Jsem dvakrát silnější než on, navíc ho o takových deset centimetrů převyšuju. Nemám na něj. V ničem. Můj bratr je genialita postavená do správné funkce. Můžu buď hrát s ním, nebo přijmout porážku.

"Miláčku?" zavrní a gestem mě přizve k sobě.

…Nebo..

"Děkuju, drahý."


… změním zadání.
 


Anketa


Komentáře

1 Hifi | 25. března 2016 v 14:33 | Reagovat

Oh FUCK.

2 Hifi | 25. března 2016 v 14:33 | Reagovat

Why are you always doing this to me.

3 Ver | E-mail | Web | 25. března 2016 v 14:46 | Reagovat

*Neidentifikovatelné pazvuky se pohybují na hranici spokojeného vrnění a frustrovaného vrčení…, nebo naopak?* Ženská, prozraď mi… jak je to možné, že se tebou necháváme my, (nebozí ve všem nevinní a naprosto andělští) čtenáři, mučit a ještě tě za to milujeme? ???

4 Kayleigh | Web | 25. března 2016 v 17:42 | Reagovat

[1]: they will, eventually, i guess.

[2]: bc i dotn even like you.

[3]: awwww, baby. já tě taky miluju^^ a děkujii :)

5 Karin | 25. března 2016 v 21:08 | Reagovat

Tak to je paráda. :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama