Given a chance 128., Snídaně.

29. července 2016 v 21:41 | Kayleigh |  Given a chance

Dobrý večer, moje zkorumpované vládní organizace,
povedlo se vám dneska někoho zabít? Mně bohužel ne. A to jsem řídila. Já. Řídit. Děti, řeknu to asi takhle. Viděly jste někdy animace z Need for Speed: Most Wanted? Špatná grafika, skvělý nápad, dobrý důvod, ale velmi, velmi, _velmi_ špatná strategie? To su prosím já za volantem. I wish I was joking. A co vy a řízení? Za beta děkuju A.



Díky bohu se zrovna v té chvíli ozvou klíče v zámku. "Luke?" ozve se okamžitě, hlasitá rána, jak dopadla taška na zem, Ben se nezdržuje zouváním bot, nebo svlíkáním mikiny. Ještě s klíčky od auta v ruce se rozběhne chodbou do kuchyně. Tohle je věc, kterou zná od svých osmi let - Lukův pláč. Patnáct let svého života je Lukův pláč naprostá priorita. Ať dělá cokoli, ať je kdekoli, s kýmkoli.

Výjev v kuchyni je pro Bena jako blesk z čistého nebe. Otec s talířem v ruce, Luke na zemi za židlí, schoulený v klubíčku a hlasitě vzlykající. Ben k němu padne na kolena a zvedne si ho do náruče.

"Lukey, šš, to nic, bejby. Už jsem tu. Nejsi sám, baby-penguin," zvedne oči k otci. "Cos mu proved?!"

Strach. Andy v životě nepocítil tak zoufalý strach. Jak mohl dopustit, aby se ho jeho emocionálně nestabilní nejmladší syn tak šíleně bál? Co je to za otce? Jak mohl dovolit, aby si Lukova mysl vytvořila k vlastnímu otci, k ochránci, živiteli, opatrovníkovi, vychovateli… takový děs? Ano, děs - Luke se bál tmy, bál se i samoty a bál se, že není dost dobrý, aby ho někdo měl rád. A jeho otec ho ignoruje do té míry, až se stane největší noční můrou chlapečka, za kterého se zapřísahal být zodpovědný, když ho držel v ruce úplně poprvé sotva pár minut po tom, co se Luke sám poprvé nadechl. Andy zamrzl na místě. Luke se narodil brzy. Pohublý, maličký, a tak, tak křehký. Byl menší než všechna ostatní miminka, byl téměř dvakrát lehčí než Jack, když se narodil. Byl tak drobounký a bledý, a Andy tehdy přísahal, že se o syna postará, stejně jako to slíbil Benovi a o dva roky později Jackovi.

A teď tu stojí, jakkoli mohutný a silný, ale naprosto bezradný, zoufalý a vyděšený, protože se stal noční můrou svému nejmladšímu synovi. Své vlastní krvi. Dítěti, za které je zodpovědný.

"Lukey, to nic, bejby. To nevadí, klidně můžeš plakat. Nikomu to nevadí. Jen nezapomínej dýchat. To je ono, nádech a výdech. Hodný kluk. Neboj, nenechal bych tě tu. Jsem tu s tebou. Bráška je s tebou. Za chvilku to přejde. Tak je to správně. Dýchej, hezky pomalu. Nemusíš přestat plakat, bejby. To nic. Hezky v klidu. Vezmu tě nahoru, jo? Tady je zima. Nemůžeš tady hajat na zemi. Lehneš si hezky ke mně. Vezmeme cestou pana Tučňáka, co ty na to?"

Andy fascinovaně sleduje, jak zkušeně si Ben poradí s Lukovým záchvatem. Pak ho napadne, jak často se s takovou situací asi setkává. Jak často Luke tyhle záchvaty má. Ben se zvedne i s bratříčkem v náručí a když projde okolo otce, Andy se pokusí natáhnout ruku k třesoucímu se tělíčku jeho nejmladšího syna. Je tak strašně maličký. Pořád je tak… tak maličký.

"Budeme v pohodě, bejby," mumlá Ben, když ho pokládá na svou postel s tučňákem v náruči. "Vždycky jsme nakonec v pohodě."

Luke ale ani za nic nechce zůstat v klidu. Utírá si slzy a snaží se dostat z Benovy náruče, záhy postele.

"Nic-nic mi není, mu-musím s-se om-mluv-vit taťkovi, mus-ím se o-oml-uvit," opakuje zarytě. "Ni-nic neu-děl-lal, nic-nic… ch-chtěl mii jen-nom udělat sní-dani."

"Lukey, ššš, to nic, jenom zůstaň na chvíli tady. Ano? Jenom zůstaň na chvíli sedět. Jenom chci, abys přestal štkát a začal znova dýchat," domlouvá mu starší bratr. "Taťka počká, ten už toho zkonil dost."

Nemůže si pomoct, hořkost na jazyku rozhodně způsobuje jejich otec, ať už udělal cokoli. Ben chápe, že Andy neumí jednat něžně, dokonce ani co se jeho syna týče, a že si začal uvědomovat, jak moc svého benjamínka přehlíží, tudíž to chce napravit, ale tohle rozhodně není cesta. Nemůže na Luka nasadit ten svůj věcný tón a svou vůči Lukovi mohutnou postavu a sytý hlas. Na to není Luke stavěný a Andy to bohužel musí respektovat, pokud nechce vlastnímu synovi přivodit ještě větší trauma.

"Bene?" ozve se z chodby nezvykle opatrně.

Luke sebou trhne, dosedne zpátky na postel a ani nedutá. V téhle chvíli je Benovi úplně jedno, že jeho poznámku otec nejspíš slyšel. "Co."

"Je… je v pořádku?"

"Lukey?" osloví ho Ben místo odpovědi otci.

"Pr-omiň, t-tat-ti," vykoktá tiše blondýnek.

Andrew chce něco říct. Určitě je něco, co se dá v téhle situaci říct, ale dospělý muž doopravdy netuší, co to je. Napadne ho jediné. Popošlápne na místě, a potom přece jenom udělá dva kroky do Benova pokoje. Horečně se snaží vzpomenout, jaká slova použil právě před chvílí Ben, aby Luka uklidnil.

"To nic, Lukey," odváží se použít zdobnělinku jeho jména. "Já se nezlobím."

Luke, z nedostatku důvěry ve svůj hlas a stále ještě zkoprnělý na místě, přikývne, ale otci se do očí nepodívá. Momentálně spíš zahanben, než vyděšen. Dokonce i jemu dojde, že takhle by se syn k otci chovat neměl. Andy mu doopravdy nijak neublížil, jenom mu chtěl připravit snídani. To není zrovna trestný čin.

Bena to ale uklidní, otcova slova tedy. Nejspíš to bylo jenom nedorozumění.

"J-jo, já ví-ím že n-ne," ujistí otce prvák. "N-nic mi n-nen-ní, pro-miň."

"Neomlouvej se," napomene ho tiše Ben. "Ničím ses neprovinil, takže se nemáš za co omlouvat."

Otec stojí na místě jako přikovaný. Mohutný, silný a úspěšný muž nezmůže nad zlomeným synem vůbec nic. Asi je načase, aby se zapojil do jeho výchovy, než se strach překlene v něco nebezpečnějšího. Musí si promluvit s Benem, ne se svou ženou.

Luke chytí Bena za paži a postaví se na nohy. "N-nic… to ne-bylo. Asi je-jenom nervy…"

"Z čeho, Lukey," poznamená Ben hořce.

Uvědomuje si, že Luke nechce Andyho vinit, to je standardní chování oběti vůči svému tyranovi - přesně takhle Luke jejich vztah vnímá, jen ještě o něco pokřiveněji. Nejspíš by si s ním měl promluvit Ben, než něco takového nechávat mamce anebo hůř, náhodě.

"Jsi si jistý, penguin?" Ben automaticky natáhne ruce směrem k tomu miláčkovi, kdykoli ochoten nést jeho váhu, ale Luke zůstane jistý na vlastích nohou.

"Ch-chtěls, uh-hm, jen-jenom.... jen-jenom js-si chtě-, uh, ud-ělat snídani," vypraví ze sebe velmi pomalu.

"Možná jsem udělal něco, co tě vyděsilo. To jsem nechtěl, Luke," ujistí svého nejmladšího syna vážně a dá si záležet, aby to řekl tiše, bez zvláštního důrazu na slova.
 


Komentáře

1 Karin | 30. července 2016 v 20:18 | Reagovat

Chudák malej :-)  :-(

2 eriana | 30. července 2016 v 23:14 | Reagovat

Nojo... jak se věci můžou zkomplikovat, když dojde k nedorozumění.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama