Given a chance 137., Na piču toto.

1. ledna 2017 v 2:12 | Kayleigh |  Given a chance

Moji vážení přátelé a nepřátelé,
občas si říkám, že se mnou moji milovaní docenti vyjebávají, ale pak si vzpoměnu, co jim dělám já, a musím uznat, že je to fér. Každopádně, jestli se ještě jednou zkokotím ze stola takovým způsobem, jako dneska na přednášce vedoucího katedry, který spory o rukopisy, respektive jejich pravost a nepravost, souzenou na pozitivistickém základě převážně Gebauerem kontra Šumberou, nenápadně přirovnal k jistým sporům o autoství a neautorsví a vypravěčství a nevypravěčství a pseudonymům a nepseudonymům, končím studium a jdu vžít někam dopiče na strom nebo já nevím. Děti, já vydržím hodně. Fakt vydržím hodně. Ale _maďarské ryby_ a neustálé narážky mých milovaných, kteří _vědí_, ale dělají, že _nevědí_, toto ňa jebe úplně neskutečným způsobem. A to je teprve druhý týden semestru. Já neodstátnicuju. Já toto prostě nezvládnu. Za beta děkuju Narci.



Vezme si čokoládu a odejde do obýváku, kde zapne televizi na příslušném programu. Pokud si Luke a Ben potřebují promluvit, mohou, Mikey je nechce rušit, ale aby to bylo jasné, řekne raději: "Můžete se připojit ke mně, vedle."

Ben položí ruku na Lukovo rameno ve chvíli, kdy se Michael odvyskytne. "Lukey."

"Ne, já… n-ne. Dobrý. Jsem v p-pohodě, Ben-nji," ujistí ho Luke.

Nechce, aby se kvůli němu protahovaly nějaké spory, na to… na to nemá. Na to doopravdy není stavěný. A teď si navíc taťka myslí, že je Luke nevděčný parchant, který neumí ani ocenit, když mu chce udělat snídani a normálně si popovídat. Takhle nedělní ráno začít nechtěl. Ostatně, takhle nechtěl nikdy… tohle nikdy nechtěl. Nikdy nechtěl otce takhle vyděsit. Nebo nechat ho si myslet, že je něco špatně. Nechtěl ho rozčílit.

"Jo. To říkáš vždycky," povzdechne si Ben a stiskne Lukovo rameno.

Luke se mu konečně podívá do očí a zachvátí ho stejně zvláštní pocit náhlé asociace s domovem, jako tomu bylo už od doby, co se narodil. Na chvíli měl pocit, že se mu vzdálil. Jako by vztek na otce, který Bena popadl jen před pár desítkami minut, na okamžik odpoutal Lukovu bezmeznou lásku k nejstaršímu bratrovi. Nedokázal vysvětlit proč. Možná strach z otce - který není ničím podmíněný. Luke nemá důvod se Andrewa bát, stejně jako Ben nemá důvod na něj být naštvaný. Nejmladší Hemmings celé situaci nějak nerozumí. Jako by se stala okolo něj, ale ne uvnitř. Může to být tím, že byla o něm, ačkoli jí vůbec nerozuměl. Jako by byla spíš o někom jiném než o Lukovi. Ale možná takhle traumata fungují. nejspíš si jejich podstatu a dopad na vlastní osobnost uvědomíme až o mnoho, mnoho let později.

Tento dopad si Luke uvědomí až v době, kdy sám bude uvažovat nad tím, že by se stal otcem - a to je víc než deset let od vteřiny, kdy se Benovy ruce obmotaly okolo Lukova těla a vysadily si ho na klín, do bezpečné náruče nejstaršího bratra, který mu vždycky asocioval pravý opak toho, co jeho otec.

Nebyla to Andrewova chyba. Nebo… ne úmyslně. Všichni děláme chyby. A Andrew… ah, Andrew.

Benjamin by mohl eventuálně podpořit tuto teorii později, až to nebude aktuální a až se Lukův vztah s otcem zlepší - jakkoli to bude ještě horská dráha, než se to skutečně stane -, ale teď to jednoduše nejde. Eventuálně, jistě, až bude Luke pryč z domova třetím, čtvrtým rokem; ale pravda je taková, že Ben některé věci neodpustí otci nikdy. Dokonce ani v době, kdy Luke sám bude otce vnímat úplně jinak, než ho vnímá teď.

"Vážně js-em nech-nechtěl, aby se s ta-taťkou poh-há-dal," zakoktá Luke do Benova krku.

"Nepohádal jsem se s ním kvůli tobě, baby-penguin," trvá na svém Ben. "Nepohádali jsme se kvůli tobě tak, jak si myslíš. Pohádali jsme se o tom, jak se otec chová, ne o tobě."

Luke sice nic neřekne, ale Ben ví, jaký jeho nejmladší sourozenec je. Bude se obviňovat víc, než o tom bude přemýšlet jeho otec. To ho na tom asi rozčilovalo a mrzelo nejvíc. Andrewovi to pořád nedochází. Pořád si nejspíš myslí, že je to celé jenom nějaký zásek, který dokáže vyřešit za pár hodin. Nechápe, že tohle je komplexní problém, který může trvat roky.

Michael, který sice sedí vedle v místnosti a dělá, že čučí na SpongeBoba, samozřejmě slyšel každé slovo. Snaží se sice neslyšet a nevnímat, ale všechno slyšel. Poněkud ubohé, poslouchat cizí rozhovor. Chce se tak trochu nenápadně přesunout jinam, ale nemá kam. Nechce kluky rušit a obývák nemá jiný východ než přes kuchyň. Je tady trošku ve slepé uličce, jak se říká.

Kurva, vyhodnotí to Mikeyho mozek. Na piču toto.

"A-ale byla to m-moje vi-vina, ne-nem-měl js-sem, ne-neměl jsem… ne-eh, nem-neměl jsem se-se tak um, um, složit," vykoktá ze sebe nejmladší z bratří a Michaelovi, který vůbec neposlouchá, je skoro do breku.

Pokud to chápal správně, Luke koktal, když byl ve stresu, když se hlídal, protože se bál, že ho všichni soudí. A dokonce ani včera Luke nekoktal tak moc, jako má potíže s řečí teď. Jakkoli se to nezdálo, Michael byl s problémy s řečí v pohodě, protože Cal nejdřív, když byl malinký, nemluvil vůbec, pak se ukázalo, že kvůli špatnému vývoji v řeči, když byl malý, nevyslovuje správně některé hlásky, takže občas trochu šišlal nebo polykal některé sykavky, aby to nebylo tolik poznat. Mikey byl proto velmi taktní a i když se za to mírně styděl, odhodlal se poslouchat a vnímat Benovo chování, aby to odkoukal a ve chvíli, kdy by to bylo nutné, by mohl za Bena zaskočit a Lukovi tak alespoň mírně pomoct. Nechtěl poslouchat cizí hovory. Je to neslušné. Ale tohle mohlo být pro Lukovo bezpečí, takže se přenese přes svou nenávist k drzosti.

Ben ve vedlejší místnosti pohladí Luka po hlavě a dává si pozor, aby Luka vždycky nechal domluvit. Je to jeho pravidlo, i kdyby Luke koktal sebevíc nebo mu trvalo vyjádřit sotva tři slova i deset minut. Nechtěl nechat Luka, aby si myslel, že je s jeho promluvou něco špatně. Naprostá trpělivost, to byla Benova cesta, která se projevila fungovat nejlépe.

"Nic si z toho nedělej, Luke," zašeptá Ben do jeho ucha. "Nechci, aby sis myslel, že jsme se pohádali kvůli tobě, protože to není pravda. Řekl bych, že se to mezi mnou a otcem… hromadilo už delší čas, víš. Nejsme ani jeden zrovna… konfliktní typy. Máme svůj rytmus, svůj typ, a tím končíme. Upřednostňuje máš klid a naše tempo. Jenže já jsem si ve svém věku vyvinul jiné tempo životního stylu než on. Bylo zřejmé, že se eventuálně neshodneme. S tebou to mělo pramálo společného."

Není to tak úplně lež. Luke je největší zodpovědnost a součást Benova života. Až tak úplně se to tedy za lež považovat nedá. Nešlo o Luka, jako o otcovo chování všeobecně. I k matce i k Benovi samotnému.

"Ale-ale… nechtěl jsem," zahuhlá Luke zmoženě. "Nechtěl jsem."

"Já vím, že jsi to neudělal schválně, love. Já vím. To nevadí, nikdo se na tebe nezlobí, slibuju. Taťka ti přece řekl, že se nezlobí. Že?"

Luke přikývne, ale neodpoví.
 


Komentáře

1 Karin | 18. ledna 2017 v 21:08 | Reagovat

Chudák Luke. 8-O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama