16. To Beyond: What do you do when a chapter ends?

8. března 2017 v 19:17 | Kayleigh |  So soon To Beyond
Zdravím vás, moje skleničky z Polské lidové republiky,
doufám, že jste stejně nerozbitné. No a jestli ne, pak raději nečtěte tady tuhle moje angst. Víte, já si dykcy řeknu, že jdu napsat nějakou strandu, nějaké porno, a místo toho napíšu totální angst u kterého se jebu oknem do kolene. No a potom se snažte s tímto materiálem dostat do Evropy. Za beta děkuju Narci.




Terapeutka se na několik minut odmlčí a Louis zatím zkrotí svůj záchvat pláče, který se sice projevil, ale jenom pár slzami. Louis se dneska drží. Nejspíš to potřeboval slyšet. Potřeboval si uvědomit, kdo nebo co je zodpovědný za jeho vztah s matkou.
It's life, then. Noone to blame. Nothing to blame.

Je to zvláštní, pozorovat celou situaci z tohoto úhlu pohledu. Dokonce i nového manžela své matky, otce svých nejmladších sourozenců, obyvatele jeho domu, který má v jeho bývalém pokoji pracovnu. Stává se to. Proč ne? Jeho maminka má právo být šťastná nebo alespoň štěstí hledat. A nacházet a ztrácet a znova nacházet a znova ztrácet. To je přece život, ne? Hledání, nacházení, ztrácení. A dvojčata jsou do této situace zajímavý mix něčeho, v čem se poznává, a zároveň něčeho, co zatím nikdy neviděl. Nejsou to Tomlinsonovy děti. Ale ani Louis není Tomlinson - nikoli biologicky, ovšem logicky a právně. A má to snad nějaký význam? Pokud ano, ta dvě batolata tomu nerozumí, a proto by měly trpět? Jenom proto, že Louis má na věc jiný názor, nebo že tomu nerozumí nebo proto, že si právě prochází svým prvním rozchodem? Je to vůči nezkaženým malým drobečkům fér? A jeho sestry? Vůči těm to fér je?

Louis zavrtí hlavou sám nad sebou. Nechal se ovládat zatvrzelostí, uražeností a zraněnými city, ačkoli na to neměl právo - ne, co říkala terapeutka? Žádné obviňování. To nikomu nepomůže. Měl by se soustředit. Na sebe, na rodinu, na přátele. A malá dvojčata jsou také jeho rodina. Poněkud neznámá, ale jeho rodina. Téměř ho neznají, na to, že je jejich bratr. Viděl je za jejich života dvakrát? Třikrát? Možná by měl přestat brečet nad rozlitým mlékem.

You can't blame life for being life.

Možná není koho vinit. Možná se bude muset smířit s tím, že za to nemůže nikdo. Dokonce ani on sám. Jakkoli by rád svedl vinu na sebe sama, aby měl důvod sáhnout po svém mobilu, sundat jeho kryt a vytáhnout na světlo to jediné, co mu dokázalo pomoci. To jediné, co ho eventuálně mohlo zachránit před životem.

You can' blame death for being death, either.

Nejspíš jde o trochu víc než jenom samotnou vinu a trest. Psychologie může nadefinovat stejně mnoho chyb, jako se autor může dopustit nesrovnalostí. A pokud má Louis vést svůj život tak, aby dával smysl, aby vedl odněkud někam a aby se dalo říct, že se pokouší mít cíl nebo si ho alespoň stanovit, nemůže o sobě tvrdit, že je ztracený. Což on není. Má cíl. Má za co bojovat. Vždyť mu to řekla jeho terapeutka, řekl mu to Zayn, řekl mu to Stan, Niall i Perrie. Louis má za co bojovat. Louis má spoustu důvodů. Jenom si na ně musí vzpomenout.

"Jsem… na tebe pyšná, víš," promluví dívka po jeho boku, když míjí sjezd na Bradford.

I remember one smoked out night with Zayn. Might have been a year, two, three back? Might have been a night, might have been a day, might as well been just no time, no presence, no space and no universe. Happy days, those we call that. Happy days. One of those. During a brief occur of speech, I asked my Zayn why is it so easy for him to be with me. To bear with me. To stay with me. To handle me. He breathed out a yellowish caleidoscopic smoke I wanted to get lost in forever, and said to me 'Because you believed in me before I had believed in myself'.

"Proč?"

And I didn't understand what it meant back then.

"Neměl bys přemýšlet nad fakty," pousměje se terapeutka.

Although I do understand nowadays.

"Neumím to jinak."

And it might be the main reason why do I regret not choosing Zayn to fall in love with.

"Zvládl jsi to, co… já ne. Dokázal ses odpoutat. Najít… najít sebe. Víš, když… když jsem byla třetí den na univerzitě, přišel nám přednášet člověk, který změnil celý můj pohled na sebe sama, na svět, na vesmír, na minulost a na vztahy všeobecně. Ta osoba řekla: když jste mladí, chcete zachránit svět. A čím jste starší, tím víc si budete uvědomovat, že úplně stačí zachránit jeden život. A věřte, že úplně stačí, když zvládnete zachránit ten svůj, a možná jednoho přítele."

Terapeutka se odmlčí a Louis řídí až do Doncasteru mlčky. Zachránil sebe. A zachránil i jednoho přítele.

Does that mean I've… succeeded?

Když vjede do rodného města, jeho prsty na volantu se trochu roztřesou. Myslel si, že jejich roadtrip bude spíš přátelský, upovídaný, naplněný smíchem, historkami a hudbou, ale… dívka má pravdu. Oni nejsou přátelé. Ovšem nejsou ani profesionálně lékař a pacient.

"Taky nesnáším profesionální vztahy," ozve se terapeutka pár minut před tím, než Louis zastaví u svého rodného domu, kde už nemá vlastní ložnici.

But it's okay, I guess. It's not like I want to live in here. It's not like I belong into this house. And it's not like I'm ever willingly comming back here to live with my entire family. The girls grow up, find husbands or wives, and move out to have their own families and grow old. And time to time we will come back here into this house where mum and her husband grow old as well. And we'll be a big happy family. Just because I don't have my room here anymore doesn't mean I am not welcomed here anymore.

"Možná proto odmítám všechny pacienty. A taky doktory," zamumlá pro sebe terapeutka.

"Taky jsem všechny odmítal," připomene jí Louis. "A pak jsem přijal tebe."

"Ještě pořád toho nelituješ?"

Louis vypne motor a otočí se k ní, jak nejvíc to ve stísněném prostoru jde. Prohlédne si ji od hlavy k patě. "Jsi první člověk, který po mně vůbec nic nechce. A čím víc s tebou mluvím, tím víc si uvědomuju, kdo jsem. Nehledě na společnost, nehledě na nic."

Terapeutka se něžně usměje: "Doufám, že s sebou máš nějakou trávu. Nechci být dneska střízlivá."

Louis se rozesměje na celé auto. Odepne si pás, vystoupí, protáhne se a zhluboka se nadechne vzduchu, který pod zapadajícím sluncem chladne. Uchechtne se všemu, co se stalo tento týden, tento měsíc, tento rok, tento život.

It's riddiculous to think our lives matter. We do not. And there's nothing to change that.

Obejde auto a otevře dveře dívce, které ho změnila víc, než si uvědomují oni oba. Jeden z nich si to za pár let uvědomí plně. Pro toho druhého…

What do you do, when a chapter ends?
 


Komentáře

1 Hentai no kame | 8. března 2017 v 21:34 | Reagovat

Idem sa odpáliť do vesmíru, pozdravím sa vás Claru.
Next chapter, please.

2 Karin | 8. března 2017 v 21:49 | Reagovat

jsem rada že se Louis dává dohromady. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama