20. To Beyond: On a mountain I sit, not of gold but of shit.

30. března 2017 v 13:46 | Kayleigh |  So soon To Beyond

Za beta děkuju Adel a Hele.


Louis mu nabídne nejistý úsměv a pustí se do večeře, pohled neustále přikovaný ke své terapeutce. Nemá nejmenší tušení, čím si ji zasloužil. Nemá nejmenší tušení, proč se pro něj rozhodla. Proč… jak…


Time to close the book?


Jay mrkne okem po svém nejmladším dítěti. Ernest je stejně intuitivní jako byl Louis, když byl dítě. Poznal velké osobnosti, které byly zkrátka… zvláštní. Třeba matka jeho biologického otce. Mnozí ji považovali za podivnou, nenormální, kvůli jejímu oblečení, tancování v dešti na zahradě a podobným výstřelkům. Miloval silné osobnosti, které se projevily zvláštním charismatem. Reagoval na ně jinak, dokázal s nimi zvláštním způsobem komunikovat už jako miminko. Vypěstoval si k nim vztah, který se nejspíš nedá… popsat, označit nebo jenom připodobnit něčemu, co by sama znala.

Na téhle dívce je také něco zvláštního. Neví, jestli je to charisma, možná způsob její výstřednosti, ačkoli nabarvené vlasy jí nikdy nevadily, naopak, dívce to sluší. Její šortky jsou sice kraťounké a ještě navíc v nich jsou díry, ale to jí taky sluší, uzná Jay. Sedí to k jejímu stylu. Obyčejný nátělník je bílý a nemá ani příliš hluboký výstřih, ani není úplně prudérní. Na té dívce je zkrátka něco, co… lidi vábí, přitahuje, zvláštním způsobem to člověka přinutí se pozastavit nad takovou osobností. Je to z ní cítit, to, jak je jiná, jak zvláštně projevuje některé základní požadavky. Jak rychle se ujala dvojčat. Jak rychle dokázala Louise uklidnit, jak jednoduché pro ni bylo, zastavit jeho panikaření. Jay si pamatuje noci, kdy se Louis budil křikem. Pamatuje si doby, kdy musela pro Louise jezdit do školy, protože měl tak silné záchvaty úzkosti, až z nich zvracel. Nikdy nikdo nevěděl proč, nikdy nikdo nevěděl, co to způsobuje, jak to utlumit, jak to zastavit. A najednou se tady objeví tato zvláštní bytost, vezme Louise za ruku a on je náhle klidný. Jako by se nic nestalo, jako by… jako by všechny jeho předchozí záchvaty, všechny předchozí problémy mohly být vyřešeny jenom ostrým pohledem do očí a stiskem zápěstí.

What if I want to read it again?

"Většinou toho tolik nesní," poznamená Jay zamyšleně.

Terapeutka se pousměje a pohlédne Louisovi do očí. Louis ví, co to značí, ale na to ještě sílu nemá.

"Vezmu ti věci nahoru," oznámí spíš celému osazenstvu kuchyně než terapeutce a vypaří se z kuchyně.

Terapeutka protočí oči. Srab. Louis to ví taky, ale ani se nepotřebuje červenat. Musí si promyslet, co chce Danovi říct. Není to tak snadné. Ne, pokud má předpokládat, že ho za pár let zase ztratí…? A pokud ano, měl by to vzdát? Tímhle už si přece prošel.

Nikdy to nebylo snadné a nikdy to snadné nebude. Ale nejspíš jenom záleží, jak se k tomu člověk postaví.

Books are full of chapters.

A ta Louisova…?

Zayn was right. Nothing worth saving comes easy.

Otázkou zůstávalo, stál za záchranu jeho vlastní život? Zaynův ano, jistěže, Zayn stál za veškerou a všechnu bolest světa. Minimálně Louisovi, a samozřejmě… samozřejmě Harry. Dokonce i s představou, že už on a Harry nikdy nebudou nic víc než… možná, jednou, přátelé… dokonce i v té době bude Louis přesvědčen, že Harry stojí za mnoho a mnoho bolesti. Nejspíš ne víc než Zayn. Nejspíš nikdy nikdo nebude pro Louise znamenat víc než Zayn, a to ani ve chvíli, kdy… by se stalo nemožné a Louis a Harry by se… dali dohromady, dokázali by vyřešit všechno, co mezi nimi teď je a-

… vlastně…

Co mezi nimi teď je?

All the fight is just for tomorrow from yesterday.

A pokud něco ano, měl by se pokusit… měl by se pokusit…? Měl se ptát, pátrat a vyzvídat, ovšem aby dostal ty správné odpovědi, musel by klást ty správné otázky. A ptát se na to, co je zjevné, je dnes považováno za vrchol idiocie…? Měl-li by položit Harrymu zásadní, zcela nepopiratelnou a zjevnou otázku, dokázal by to, nebo by se schoval sám za sebe, za svou cynickou hradbu, za své vlastní lži, nakupené před vlastním prahem, aby jimi pohřbil to, co v sobě vybudoval, vystavěl, vyzdobil? I kdyby už nebyla žádná šance, má se držet toho, co mu říkali, když byl malý? Že i ve slově beznaděj je naděje? Měl by alespoň jeden jediný signál, jenom dojem, že tohle není konec, že vztah, na kterém založil sám sebe ještě má cenu, zachránil by ho? A co je ten signál? Dokázal by ohrnout hřbet a poklonit se větší síle, než kterou znamená on sám? Takže kdo teď brání tomu šťastnému konci, který se má stát, který se stane, který se musí stát, pokud nepromarní šance, pokud se omluví, pokud se naučí přijímat kompromis…

On a mountain I sit, not of gold, but of shit.

Dveře pokoje pro hosty rozrazí o něco prudčeji, než chtěl. Položí její věci na zem a zvedne obočí. Postel tu posledně nebyla. Je tu stůl a laptop, očividně tohle místo používá Dan, ale víc jak polovinu pokoje zabírá manželská postel. Čerstvě povlečená v perleťové barvě. Louisovy pohyby zněžní, i jeho pocity vůči Danovi. Byl tu od narození dvojčat dvakrát a pokaždé spal na nafukovací matraci, kterou tady dal Dan. Postel tu nečekal. Ani noční stolek s některými knížkami, které tu Louis nechal, než se odstěhoval. Jeho myšlenky se vrátí o několika momentům, které tu strávil, než to tu oficiálně přestal nazývat domovem. Připadá mu to tak strašně dávno.

"Louisi?" ozve se za ním.

Nejstarší z dětí se otočí a ocitne se tváří v tvář právě pánovi domu. Tedy, pánem domu je jeho mamka, ale obrazně řečeno…

"Dane."

Louis protočí oči. Fajn, teď, když si ujasnili jména, by se přece jenom mohli pohnout dál, ne?

"Jen… chtěl jsi… mluvit, napadlo mě, že…" Dan pohne hlavou ke straně, jako by Louise vybízel, aby ho následoval.

Nechce čekat, uvědomí si Louis. Mravenčí mu v podbřišku, mírný pocit nauzei, je to jako počínající panický záchvat. Ale Louis nemá důvod panikařit.

"Měli bychom se postarat o dvojčata," míní Louis.

"Jay a Lot se o ně postarají, pokud…"

"Ne, ne já…" byl jsem příšerný bratr a potřebuju si to vynahradit.

"Dobře," zarazí jeho panikaření hned Dan. "Dobře, tak půjdeme okoupat dvojčata."

Louis si všimne, že k němu mluví s podobnou něhou, jako ke svému synovi. Tedy, tomu skutečnému synovi, k batoleti dole v kuchyni. Neví, jestli ho to uráží, těší nebo to lichotí jeho egu. Louis si vezme Ernesta, a když ho bere terapeutce z náručí, krátce ji políbí na rty. Scarlet se usměje a na okamžik sevře jeho zápěstí v dlani.

"Budu venku," šeptne mu.

Louis ví, že za ní přiběhne, jenom co jeho rozhovor s Danem skončí. Nejspíš s pláčem.

I'm not okay. But I wanna grow from it.

Scarlet ihned pomůže paní domu v kuchyni, hned se dá do řeči s Lottie a Louis se nestačí divit, jak je společenská. Takovou ji vůbec nezná. Vlastně… zná ji vůbec…?

Danovi neunikla ani intimní chvilka mezi mladým párem, ani jejich polibek. Pozvedl nad tím obočí, protože jistě, samozřejmě to byl jenom jednoduchý a krátký a suchý polibek, ovšem vypadalo to zvláštně intimně. Zvlášť s dítětem mezi nimi, s gestem ruky, s výrazem ve tvářích… panuje mezi nimi něco nepředpojatého, neortodoxně intimního.
 


Komentáře

1 Karin | 30. března 2017 v 20:30 | Reagovat

Perfektní. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama