21. To Beyond: What I was given, I took.

7. dubna 2017 v 12:16 | Kayleigh |  So soon To Beyond
Za beta děkuji Narci.





Louis se s Erniem vydá nahoru do koupelny jako první, Dan posečká. Vezme si Doris z náruče své manželky a šeptne: "Vidělas to?"

Jay pokrčí rameny a bradou mu naznačí, aby laskavě šel dělat společnost jejímu prvorozenému. Dana výraz v její tváři skoro vyděsí, takže rychle následuje jejího doporučení. Dan přemýšlí, jestli se má zeptat. Nejspíš by to bylo hrubé. Rozhodne se, že nechá mluvit pouze Louise. Když vejde do koupelny, voda ve vaně už je skoro napuštěná a Louis chlapečka zbavuje plenky. Dan se na chvíli zarazí a sleduje, jak zkušeně si počíná, jak jednoduše manipuluje batoletem a očišťuje ho, zvedá, kontroluje teplotu vody a až potom ho posadí do vany, aniž by pustil ruku z jeho zad. Jistí ho, mluví k němu, hraje si s ním, něžně ho občas pohladí po hlavě, dává mu pěnové hračky, stará se, věnuje se mu. Dan je na několik dlouhých vteřin jenom okouzlen Louisovou bezprostřední snahou a náhlým zájmem. Napadne ho, že si tímhle prošel už mnohokrát, s tolika sourozenci. O dvojčata, Danova dvojčata, však nikdy neprojevil nijak velký zájem. Myslel si, že je to práce, ale podle jeho výmluv mu došlo, že o ně prostě nestojí. Mrzelo ho to hlavně kvůli Jay. Bylo to, jako by ji už náhle ve svém životě nechtěl. Ale dnes Dan pochopil, že to celé bylo asi úplně jinak.

Posadí Doris vedle Ernieho a sám si klekne na studenou podlahu koupelny vedle syna své manželky. "Jsi s dětmi dobrý."

What were my options…?

Louis přikývne, jako by to byl fakt a ne kompliment. A když se nad tím Dan zamyslí, vlastně to je fakt. "Musel jsem."

What I've been given, I took.

Dan chápavě zamručí. Sedí tiše a občas něco zamumlají k oběma dětem, které obě téměř usínají. Louis pomalu umyje Ernieho, vytáhne ho z vody a osuší, dá mu plenku a oblékne do onesie pyžámka, přičemž Dan kradmo sleduje každý jeho pohyb a občas se zastydí, že je s vlastními dětmi méně zkušený než Louis, který si počíná jako na autopilotu. Všechny pohyby jsou automatické, všechny činnosti programově naučené.

Like a good boy.

"Kde mají pokoj?" zeptá se Louis.

"V… ve tvém, bývalém…" řekne opatrně Dan.

I've been around the world and back this year.

Louis přikývne a odnese klimbající batole do své ložnice v prvním patře, naproti hlavní ložnice. Uzná, že je to praktické, pro rodiče. Celá místnost je předělaná. Přemalovaná na světlounce zeleno a bílo. Mnoho růžových hraček, všimne si. Je to příjemné. Dvě postýlky pod oknem, houpací křeslo. Moc hezké. Nikdy v tomhle pokoji nebyl. Přijel sem od narození dvojčat třikrát a vždycky spal v pokoji pro hosty, na nafukovací matraci - neměl odvahu nahlédnout do pokoje, který tehdy sveřepě stále nazýval svým, ačkoli už tu dávno nebydlel. Obviňoval a vinil, aniž by byl ochoten přiznat si, že i on sám nese svůj díl viny. Nebo strachu, který zde zanechal, když se odevzdal vlastnímu životu, roztáhl křídla a opustil rodné hnízdo. Ovšem co dělat, když se sem čas od času vrátí? Načež si uvědomí, že už není matrace v Danově pracovně. Už je postel v pokoji pro hosty.

I told myself I wanna face this fear.

Položí Ernieho do postýlky a opatrně ho pohladí po hlavě. Už spí, nechce ho vzbudit. Dan s Doris v náručí se opět postaví po jeho boku a položí holčičku do postýlky vedle. Doris sice nespí, ale její kukadla jsou malá a klidná. Usne co nevidět.

"Rostou rychle," poznamená Louis mimoděčně. "Mrzí mě, že jsem je neviděl častěji."

"Měl jsi hodně práce," těší ho Dan. "Nemůžeš být na svou místech zároveň."

Louis k němu vzhlédne, jako by nemohl uvěřit odpuštění, kterého se mu dostalo a Dan si náhle uvědomí, že Louis asi o odpuštění chtěl požádat. Možná si myslel, že ho Dan viní za to, že není se svou rodinou.

"Není to snadné," pokrčí Dan rameny na Louisovu obranu. "Odpoutat se od rodiny a začít svou vlastní. Hm?"

Louis skloní bradu a zavrtí hlavou. Dan jenom špatně odolá touze pohladit chlapce po hlavě a přivinout si ho k hrudi.

"Není to tvoje vina, že máš vlastní domov a že se vztahy mezi členy rodiny změnily. Všichni jednou opustíme svůj domov a najdeme si nový, takhle to funguje."

Je to mnohem méně fundované a chytře řečené, ale ve skutečnosti totéž, co mu řekla terapeutka. Teď už Louis souhlasit musí.

"Vyčítá mi to?" zeptá se tiše Louis. "Mamka."

"Co? Ne! Jistěže ne," Dan sevře jeho rameno, snad aby zdůraznil význam svých slov. "Věděla, že jednou odejdeš. Všechny děti jednou odejdou, tak to má být. Mrzelo ji, že se domů vracíš jenom málo, ale věděla, že to děláš kvůli své práci. Neboj, nemysli si, že ti nejsme vděční za… hodně."

Louis celou tuhle rodinu takřka živí, to není tajemství, ale taky nechce, aby to bylo viděno jako cokoli jiného než samozřejmost. Je to jeho práce, pomáhat mamce. Vždycky to dělal, už jako dítě, ačkoli jinými formami. Starat se o sourozence, vést domácnost, mít všechno na povel. Neustále být za něco zodpovědný, mít něco na paměti, něco zařizovat, na něco myslet, něco dělat. Nejstarší sourozenci nemají právo na dětství, proto jsou předurčeni k úspěšné kariéře. Uchechtne se.

I read somewhere, cynism is the opposite of creativity.

"Není to zrovna práce, na kterou bych mohl být pyšný, hm."

What if a cynic is an artist?

Dan se zamračí. "Je to skvělá a náročná práce. Hlavně bys měl myslet na to, jak velký vliv máš. A co všechno si můžeš dovolit. Louisi, přijel jsi sem, protože hraješ fotbal pro charitu. Díky tobě mají nemocné děti větší šanci na přežití, na vyléčení, nebo na příjemnější pobyt v nemocnicích, chápeš to? A to je jenom vrchol ledovce."

Louis protočí oči. Tohle je přece samozřejmost, dělají to všichni, kteří mají tuhle možnost, není to nic výjimečného, ne? Tohle se jenom tak říká, jenom se to tak připomíná zpěvákům, kteří jsou vlastně úplně zbyteční, aby se necítili až tak blbě. Ne?

"Louisi…" Dan se posadí do houpacího křesla a stáhne Louise s sebou, takže mu sedí v klíně.

Louis ze sebe vydá několik nesouhlasných zvuků, z nichž nic není slovo. Trochu se zmítá a chvíli se chce postavit, nebude přece sedět na klíně manžela své matky, to je přece…! Dan je ovšem silnější než Louis a dokáže ho ve své náruči udržet.

"Můžeš se vztekat, jak chceš, Ernie taky občas kope. Já mám poměrně výdrž a jsem trpělivý," mumlá Dan do ucha zmítajícímu se Louisovi. "Já si počkám, až se unavíš. Můžeš se snažit mi utéct třeba do rána, ale já tě nepustím a nenechám tě odejít, víš? Je to velmi snadné, Lou. Nemůžu po tobě chtít, abys mě vnímal jako otce, to rozhodně ne, ale to neznamená, že se za tebe necítím zodpovědný a že tě neberu jako rodinu, ačkoli tě moc dobře neznám. To mi nevadí. Protože když se na tebe podívám, vidím v tobě svou manželku i svoje dvě děti. Hlavně v Erniem, víš? Jay pořád říká, že je úplně stejný, jako jsi byl ty jako miminko. Takže se klidně můžeš vztekat, jak chceš, ale já tě… nepustím."

Louis se zmítal v jeho náručí celou dobu, co Dan mluvil, ale ke konci se přece jenom uklidnil. Nevzdal svůj boj, jenom mu došlo, že je Dan mnohem silnější a taky emocionálně stabilnější. A Louis odmítá brečet.

Not yet.
 


Komentáře

1 Karin | 7. dubna 2017 v 20:58 | Reagovat

Nemám slov moc pěkně píšeš. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama