Bude, nebude

16. dubna 2017 v 23:31 | Kayleigh |  Smělost: Variace na růžové téma

Dobrý večer,
já vím, moje blbé členění kapitol, já vím, ale neberte mi to, prosím. Já jsem na tom závislá, a to víte, staré zvyky se špatně mění. Přece jenom se tady hen tu ná pohybuju sedmým rokem, a to víte, po takové době to člověku přece jenom přiroste k prstům. Za beta děkuju Hifi.





A jak s tím souvisím já? Profesor ve své poslední vůli zmínil i mne, a za mým jménem napsal, cituji: "Příběhy jsou záznamy o žití před tím, než jsme žili my. A právě vy, má milá, to pochopíte nejlépe. Klíčem je vždy jméno."

Podle právníků to znamenalo, že profesor, který se zabýval starými spisy a významy, má takových spisů, jakým byl ten Adsonův, více. A jaký je můj úkol v této nejnovější knize známého profesora? Velice jednoduchý: ty spisy najít a dotvořit, ostatně přesně k tomu mě profesor vedl a já tak získala svůj doktorát.

Co mne ovšem zarazilo, byla ta poslední věta adresovaná mne, a zároveň poslední věta profesorovy poslední vůle. Nechápala jsem, co to znamená, než mi bylo vysvětleno, že na profesorově pozemku, myšleno právě to obskurní rustikální opatství, se nachází knihovna, ke které ovšem chybí klíč. Násilné vniknutí nebylo rodinou povoleno, a proto jsem jedinou nadějí historie, sémiotiky a literární vědy, kritiky a historie já. Jaká to groteskní náhoda…!

Vypnu Chopina, vezmu si Tomáše Akvinského, snad aby se stal ochráncem mého rozumu a zbytku zdravého úsudku, a opustím profesorovu pracovnu. Knihovna je nedostupná, dokud nenaleznu klíč, jímž je jméno. Již přede mnou se pokoušelo mnoho lidí odemknout knihovnu, dostat se do dormitáře a nalézt tam všechna profesorova tajemství, všechno, o čem mlčel. Možná proto si mne zvolil za svou oblíbenou - jeho tajemství jsem respektovala a nikdy jsem se na nic neptala. Poslouchala jsem, pokud mluvil, odpovídala jsem, pokud kladl otázky. Debata byla přípustná pouze v okruhu vědeckém, nikoli všedním či osobním. Nikdy jsem se neptala. Jak říká moje snoubenka, shledávám to vrcholně drzým.

Hledání onoho klíče je tedy otázkou sémiotickou, nikoli logickou nebo matematickou, ačkoli u mého učitele, kdo ví. Pokud existuje do knihovny vstup, mohu ho najít pouze já. A k tomu mi poslouží dvě indicie. Tou první je profesorova láska pro šifry, znaky a hry. Rozumím mu lépe než kdokoli, to mi řekl po štědrovečerní večeři jasně. Najdu dveře do dormitáře, ovšem ty jsou zavřené a zamčené. Heslo má osmimístný kód a já nemusím počítat písmena ve jméně, kterým profesor zapečetil své tajemství. Překvapuje mne, jak nepřekvapená jsem. Dveře se přede mnou otevřou a já jimi stejně banálně projdu. Uznávám, mé jméno by nejspíš nikoho jiného nenapadlo, protože nikdo jiný nevěděl, jak důvěrný vztah jsme spolu měli - a jeho rodinu by to mohlo urazit, ačkoli povahu našeho vztahu neznali. Jsem si téměř jistá, že z dormitáře vede tajný vchod zpátky do pracovny ve třetím patře budovy, stejně jako vím, že skriptorium bude oddělené a zapečetěné. Procházím tmavou chodbou a Akvinského si tisknu k prsům jako svatého ochránce. Nejsou tu okna. Ovšem když překročím práh samotné místnosti, rozsvítí se LEDky na zemi. A když stojím uprostřed místnosti plné sloupoví a kleneb, rozsvítí se i LEDky na stropě. Toliko k tajemství mého profesora. Podél všech stěn jsou zdobené dřevěné regály plné knih. A taky v řadách horizontálně ke stěnám. Kousek ode mne je točité schodiště, vedoucí nahoru, do skriptoria. Čekám překážky a láskyplné úkoly, poslední hádanky vymyšlené pomateným starcem, za kterého ho měli mnozí jeho kolegové, ale ničeho se nedočkám. Skriptorium je hlídané pouze dubovými dveřmi a leštěnou klikou. Akvinský mi budiž svědkem, skriptorium je stejně jako knihovna pod ním bez oken a světla se rozsvěcují automaticky. Skriptorium je také plné knih, jedná se ale o místnost s kruhovým půdorysem a mnohem menší, než je dormitář. Tato místnost vypadá původně. Je z holého kamene, jenom podlaha je nová. Uprostřed je pult na staré knihy, opatřený lupou. Stůl je poměrně malý, ale má několik šuplíků. Tuším, kde klíček najdu, na to ale potřebuju chvíli času. Vrátím se dolů, Akvinského nechám na stole ve skriptoriu. Už se tu sama nebojím. V knihovně hledám regál s označením E a taky najdu, je to regál číslo šest, hned vedle schodiště. Najdu jméno svého profesora a najdu i jeho nejslavnější román, Jméno růže. Vytáhnu knihu a otevřu ji, mám štěstí, skutečně je v ní klíček. Do skriptoria se vracím radostně - nemůžu uvěřit, že jsem první, kdo se pokusí najít profesorovy spisy.

První zásuvka skutečně ukrývá to, o čem mluvili lingvisté a literární vědci, kteří odhalili tajemství původu Jména růže v profesorově pracovně, kde našli listy Adsonova spisu i jistou korespondenci mezi profesorem a jeho dávným přítelem, který mu vzal spis abbé Valleta. Z respektu k té osobě a z lásky k profesorovi rodina odmítla tuto korespondenci vydat jako jeden z důkazů o pravdivosti Adsona z Melku. Já zde, v první přihrádce, najdu korespondenci s profesorovým přítelem, Domem Arnem Lahnstedtem. Hned na první pohled mne zaujal fakt, že pečeť na dopise umístěná byla sejmuta tak, aby nebyla porušena, a láskyplně pak překryta vlhčeným ubrouskem, který nyní již samozřejmě vyschl, přesto na pečeti zanechal prazvláštní povlak, tedy byl vosk pod mými prsty jemný, hladký a při troše tlaku i tvárný. Pochopím, že profesor si toho člověka, navzdory neshodám, velice cenil. Najdu zde i další korespondenci, mimo jiné byl profesor dvakrát puštěn do vatikánské knihovny, ovšem potřetí mu byl přístup odepřen, a to samotným papežem. Zde, všimněme si, pečeť porušená je. V další zásuvce ovšem najdu to, co zde hledám. Spis. Jsou to poznámky k Illias, jsou tu celkem dvě publikace, ježto známe dnes, a tento dokument, který ale nemá název. Je to v řečtině a tou já nemluvím, ovšem dá se tušit, že to bude mít co dočinění právě s Illias. V dalším šupleti najdu profesorovy ručně psané poznámky. Některé jsou latinsky a italsky, francouzsky a anglicky, ty napsal profesor a jsou toho asi tři strany. Jsou to poznámky o Patroklovi a Achilleovi, pak poznámka o Hektorovi a sličném Paridovi. Hned pod tím najdu asi sto stran napsaných egyptsky na počítači, a potom nově vytištěný dokument asi tří set stran v řečtině. Poslední papír jsou dvě stránky napsané latinsky, přečtu si alespoň to, ale záhy pochopím, že to je předmluva k Illias, překlad a snad i opis z doby, kdy latina přebírala celá slova z řečtiny.

Bude toho víc, jsem si jistá. Pokud se profesor o něco zajímal tak detailně, musel pro to mít důvod. A konečně mám štěstí. V poslední zásuvce profesorova stolu ve skriptoriu najdu to, co hledám. V igelitových fóliích je uchován spis na papyru, odhadem to bude dvanácté až čtrnácté století. Stránky mají na fóliích čísla a já se tak dozvím, že stran je tři sta dvacet jedna. Na tomhle profesor pracoval. Stihl to dokončit? Chápu, proč udržuje tyto listiny v tmavém skriptoriu dormitáře, ovšem já takhle pracovat neumím. Vezmu si odtud spisy, poznámky i ručně psaný dokument ve fóliích a vrátím se do budovy, do profesorovy pracovny.

Vím, že se s mým příjezdem sem počítalo, nejspíš proto zde nikdo není. Chtěla jsem na práci klid, ovšem také jsem řekla, že budu v opatství přítomna celý měsíc, neboť netuším, jak dlouho může takové řešení profesorových hádanek trvat. Ovšem profesorovi nešlo o utajení jeho dokumentů, naopak, potřeboval, aby je někdo našel, někdo přečetl a možná někdo dopracoval, jenom to nemohl být nikdo jiný než já. Možná má boloňská instituce pravdu a tomu starci doopravdy přeskočilo. Proč chtěl, abych našla tyto spisy právě já? A proč mi svěřil veškerou svou životní práci? Jsou přece lidé, kterým důvěřoval více, jsou lidé, se kterými déle pracoval a kteří jsou jistě povolanější než právě já…?

Najdu pokoj ve druhém patře, který měl sloužit návštěvám, ačkoli zde, podle rodiny, nikdy žádné nebyly, a vyložím si zde věci. Neodolám, a ještě před tím, než svěřím své tělo proudu vody ve sprše, vyjdu nahá ven na rajský dvůr a chvíli jenom tak stojím, s výhledem na park. Musím uznat, že na tom něco je. Vyzkouším si několik meditačních pozic a soustředím se na dýchání. Je to dobré na soustředění, nebo vyhnání zlých duchů z hlavy - záleží, čemu věříte.

Po menším boji s nastavením sprchových hlavic a trysek v příliš technicky náročné sprše se přece jenom odhodlám zavolat bratrovi mého profesora. Ten ovšem jeho laptop nemá, tedy ne ten osobní. Ten se nenašel. Poděkuju mu a zavěsím. Mezek zatracená. Vrátím se do skriptoria a prohledám je, ovšem laptop nenajdu. Zkouším i dormitář, ale taky nemám štěstí. Vyzkouším všechna jména, o kterých profesor mluvil často, ale nenajdu jediný náznak o tom, že by osobní laptop, tablet, CD, čip, flash disk, paměťová karta nebo externí disk profesora byť jenom existoval, natož se nacházel tady. Vrátím se i do jeho pracovny v budově, prohledám všechno, dokonce zvednu i gramofon, abych se podívala pod něj. Tuším, že disku nebo mikročipu by své informace nesvěřil, na rozdíl od svých kolegů na univerzitě technice moc nevěřil a s čipy měl problém, takže si na všechny přednášky připravoval na laptopu, který mu připomínal psací stroj, což ho uklidňovalo. Víme, my, co jsme s ním pracovali, že měl laptopy tři. Jeden na univerzitě, ten jsme vídali denně. Jeden měl cestovní, přenášel ho mezi byty a univerzitami po světě, kde všude přednášel. A pak měl jeden osobní, o kterém mluvil, ale nikdo z nás ho nikdy neviděl. Vím, že to, co hledám, je na disku právě v tom laptopu, ale očividně informace, které notebook ukrývá, mohu najít jenom já. Proč? To ví jenom profesor, no a potom bohové, pokud v nějaké věříte.

Zchvácená sedím na rustikální bílé lavičce pod Jidášovým stromem, hlavu zakloněnou a přemýšlím. Nad hlavami mi bzučí včely a čmeláci a já nechám jejich hukot, aby naplnil mé dutiny. Přistihnu se, že se neustále vracím ke svému jménu. Vstanu tak rezolutně, až se mi zatočí hlava. Vyběhnu schody do dormitáře a namířím si to rovnou k regálu M. Najdu svou disertační práci na téma Projevy homosexuality v historických románech, otevřu složku, která je příliš těžká na to, aby v ní byly jenom listy papíru, a hle - mám, co jsem hledala. Černý matný laptop značky Lenovo.

Zapnu ho v profesorově pracovně, hádat heslo mi přijde zbytečné, a tak si i zde poradím se svým jménem, ovšem tentokrát se mýlím. Zkusím to ještě jednou, tentokrát se svým datem narození, a mám štěstí. Rozevře se přede mnou to, po čem jistě touží mnoho mých kolegů, ale žádný z nich více než já. Zprávu od své snoubenky, která mi přišla včera večer, si přečtu až teď. Potřebujou to zítra, F. vyvádí jako pětiletý. Přiletím v pondělí, bav se.


Zná mě až příliš dobře. Nestihnu ani odložit mobil a volá mi profesorova sestřenice. Zítra přijde zahradník, donese jídlo, postará se o zvěř, poví mi něco o profesorovi, cokoli, co by mohlo vést k rozluštění jeho tajemství. Vlastně až ve chvíli, kdy hledám v kufru oblíbené bílé šaty, mě napadne, že jsem ani bratrovi ani sestřenici neprozradila, že profesorova tajemství už byla nalezena a že jenom čekají, až si je někdo přečte. Proč? To netuším.
 


Komentáře

1 Karin | 18. dubna 2017 v 22:07 | Reagovat

Vypadá to zajímavě. :-?

2 Hentai no Kame | 20. dubna 2017 v 7:15 | Reagovat

*napjatá jak kšandy*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama