Bylo, nebylo

4. dubna 2017 v 17:07 | Kayleigh |  Smělost: Variace na růžové téma
Pusťmě se hnedle do prvního dílu této roztodivné věci, přátelé,
nebudu vás zdržovat proslovem, a jenom vás pobídnu ke čtení. Za beta děkuji Narci.




Již je tomu několik měsíců, co jsem byla povolána, abych prozkoumala taje opatství u San Marina, posvátné útočiště mého milovaného profesora, který právě zde před více než rokem a půl skonal. Pouštěl sem jenom málokoho, ostatně, málokdo také sdílel jeho nadšení z místa, které si vyvolil za domov. Když mě taxikář i s mým kufrem vyložil u rekonstruované části opatství, vrtěl hlavou a ptal se, zda nemá ve městě někoho informovat, že se zde nacházím, aby mě přicházel kontrolovat. Ujistila jsem toho mladého Itala, podle přízvuku původně Miláňana, s pihou nad horním rtem a zbořenou nártovou klenbou, že se ke mně připojí moje snoubenka hned zítra večer. O rodině profesora, která mě hostila ze včerejší noci na dnešní ráno, jsem mu odmítala povědět. Ostatně to profesorova rodina trvala na tom, že ihned po svém příletu do Papežovy země nemohu odjet na samotu bývalého opatství, které můj profesor preferoval před rodinou, a musím s nimi strávit minimálně jedno hlavní jídlo. Přijala jsem pozvánku jenom z úcty k rodině milovaného profesora, ale v myšlenkách jsem se oddávala jenom představám profesorovy pracovny, kterou jsem nikdy neviděla, jeho osobní knihovny, o které se mezi námi, jeho doktorandy, vyprávěly jenom neuvěřitelné legendy. Nemohla jsem se dočkat dne, a tak jsem nakonec zanechala pokusů o spánek a ve čtyři hodiny ráno jsem nechala vzkaz na lednici.

Slunce, vycházející zpoza lesa na svahu za mnou, mi už v sedm hodin ráno vypaluje do temena hlavy díru. Výhled na San Marino, který se mi naskytl od severovýchodní zdi, mne uchvátil, ovšem ne tolik, jako na zrekonstruované opatství. Profesorova láska pro řecký styl se projevila i zde, všechny budovy mají bílou omítku a střechu z červených tašek. Nádvoří, dělící budovu od dormitáře a knihovny, je prázdné, a stromy po okraji rajského dvora jsou rozkvetlé a bujně zelené. Anglický trávník, japonské třešně a kanadské javory jsou zde pěstované architektonicky dokonale. Příjezdová cesta vysypaná štěrkem mi křupe pod nohama, kolečka kufru chrastí plynule za mnou. Místo zkratky k hlavní budově bývalých cel po štěrkové příjezdové cestě zvolím cestu přes nádvoří po červeném štěrku, okolo francouzské fontány. Dvou bílých rustikálních laviček pod rozkvetlými Zmarilkami Jidášovými - uchichtnu se nevhodnosti křesťanského místa s nenáviděným křesťanským jménem - si všimnu jenom proto, že vím z profesorova vyprávění, že tam jsou, schované ve stínu překrásných růžových květů. Parčík zabírá na pět šestin celého bývalého nádvoří. V místě, kde byly kdysi políčka, se nyní nachází volná plocha s anglickým trávníkem. Vím, že právě tady, s výhledem na parčík před sebou, vlevo na hory střední Itálie, vpravo na stovky červených střech domů San Marina, chodil bosý, přemítal a rovnal si myšlenky.

Kdysi byl uprostřed nádvoří pětilodní chrám jako dominanta celého opatství, ten byl ale za druhé světové války srovnán se zemí, stejně jako většina opevnění. Můj profesor nechal opevnění zbourat zcela, aby byla vidět jenom budova cel se dvěma vysokými věžemi. S nimi byly spojené budovy knihovny a bývalého dormitáře, který můj profesor stále využíval právě k tomuto účelu. Ve stájích na severní straně opatství slyším koně. Podle profesorova vyprávění byly v jižním rohu dílny, kovárny, kůlny a chlévy, ale místo nich je tam postaven domek pro zahradníky a několik lidí, kteří se starají o pozemky i zvěř. Lázně u východní strany, tedy hned po levé straně od vstupní brány, jsou zcela zachované a zrekonstruované ke každodennímu použití. Profesorovi pomáhala infrasauna na krevní tlak a horká voda vířivky na ztuhlé svaly.

Kufr nechám v hlavní chodbě. Rustikální styl, ve kterém je zrekonstruovaná budova provedená, na mě dýchne zvláštně známou a idylickou atmosférou. Jako bych se ocitla v devatenáctém století na venkově. Nezabráním dalšímu uchichtnutí - z postmoderny do realismu. Jaké zklamání. Kuchyně je kompletně vybavená a třikrát větší než ta, kterou mám v Aťasu, pětkrát větší než ta, kterou mám v bytě. Koupelna v prvním patře je prostorná a stejně rustikální jako kuchyně, ovšem stejně jako ta má ultramoderní zařízení. Cestou nahoru po dřevěných schodech se skleněným zábradlím minu dva pokoje, jeden očividně pro hosty s postelí s nebesy a francouzskými okny, jeden společenský s francouzskými okny na terasu. Na okamžik si představím profesora, kterého znám pouze v obleku a s kravatou, případně v černých džínách a ve svetru, v kraťasech u grilu s bejsbólovou čepicí na hlavě. Rozesměju se, až se musím chytit zábradlí. Když se dostanu do horního patra, spatřím prostor. Obrovský, volný, žádné stěny, jenom velká francouzská okna, čtyři na každé straně, a dlouhé mléčné záclony. Mám špatný odhad, takže se musím spolehnout na vlastní kroky. Deset kroků, tmavé loveseat. Dalších sedm kroků, třešňový stolek s psacím strojem, vedle stolek s vázou na květiny, kousek dál prolézačka a pelíšek pro kočku. Patnáct kroků za stolem regál knih. Deset kroků, hned za ním druhý regál s knihami. Dalších sedm kroků, pohodlné polohovací křeslo, dva stolky s vázami, v jedněch jsou čerstvé tulipány. O devět kroků dále začíná nádherný velký stůl z třešňového dřeva s černým vysokým křeslem na kolečkách. Na nízkém stolku u posledního okna vlevo gramofon, po stranách čtyři reprobedny. A patnáct kroků před stolem už jenom velké francouzské okno bez záclon a vchod na terasu. Tolik světla nemám ani v Aťasu. Vyjdu na terasu, která má dalších dvanáct kroků až k zábradlí. Vidím odtud na moře. Východ slunce mi svítí do očí a já pochopím, kde vzal můj profesor inspiraci ke smyšlení příběhu Adsona z Melku.

Vrátím se zpátky do pracovny a zavřu okna. Chvíli zkoumám knihy v regálech, pak se vrátím ke gramofonu a zprovozním ho. Znám profesorův styl a upřímně čekám Vivaldiho, ale je to Chopin, kdo prostoupí posvátné prostory profesorovy pověstné pracovny. Vrátím se ke knihám a nacházím zde všechny ty, o kterých nám profesor vyprávěl. Vracím se v myšlenkách a vzpomínkách k přednáškám, konzultacím, ale i soukromým návštěvám, kterými jsme se častovali v posledních třech letech jeho života. Jeho smrt mne zaskočila a velmi rozesmutnila. Doufala jsem, že mi stihne dát poznat mnoho svých dalších moudrostí. Kdysi mne pozval na jedny Vánoční svátky právě sem, ke své rodině. Jistěže jsem chtěla jet, ale na ten měsíc připadalo desáté výročí našeho vztahu a já jsem ji nemohla nepožádat o ruku a nestrávit s ní Vánoce. Profesor se však hnedle vytasil se dvěma letenkami a já pochopila, že na mém pozvání trvá. Předpokládala jsem, že si chce promluvit o samotě a doufala jsem, že se přítelkyně nebude zlobit, ovšem ta měla z výletu větší radost než já. Jistě že mě podezřívala z nekalosti, co se mého vztahu s profesorem týkalo, ostatně, nemohla jsem jí to vyčítat, mnoho lidí si vyvozovalo z našeho úzkého vztahu špatné závěry, a ať už budou zlí jazykové tvrdit cokoli, já a profesor jsme byli pouze učitel a žák, a v závěru jeho života snad i přátelé. Jeho rodina měla ale také jiné představy, proto byli tolik představeni, když právě profesor nás dvě představil jako jeho studentky, snoubenky. Jeho rodina se trochu stáhla a já čekala homofobní komentáře, ovšem dcera profesorovy sestřenice mi později toho večera prozradila, že rodina doufala, že si profesor našel známost a konečně se odhodlal ji či jeho rodině představit. V té chvíli mi došlo, že profesora nejenomže nezajímají vztahy mezi lidmi a sexualita mu je ukradená, ale že on sám je tajemnou postavou nejenom své alma mater a univerzity, kde učí, ale také vlastní rodině. A čím větší tajnosti okolo svého života dělal, tím víc se o něj všichni zajímali. Sama jsem si byla jistá, že se jedná o jakousi hru, o stylizaci, stejně jako ve všech jeho dílech. On sám vydal nesčetně esejů na téma mystifikace, čtenář a interpretace, o jejíž meze se pokusil ve svém nejslavnějším díle, falsifikátu Jméno růže.

A zde se konečně dostávám k tomu, proč vlastně tyto řádky píši. Literární věda, kritika i historie mají za to, že román Jméno růže, román, který dá se říci definoval intelektuální proud postmodernismu, bylo obyčejné falzum. Avšak před pár týdny se, po otevření závěti, prozkoumání dokumentů a lingvistických a chemických zkouškách, přišlo na to, že tento dokument existuje. Že Adso z Melku napsal ve staré latině spis bez názvu, který můj učitel přeložil do italštiny, opatřil je prologem a vydal. Několik desítek stran dochovaného dokumentu, který skutečně napsal Adso z Melku, jsou však jenom útržky. Některé papíry jsou ohořelé, jiné požrané od myší a hmyzu, jiné desátky stran úplně chybějí. Můj profesor tedy dopsal a doplnil ty části tak, aby výsledný dokument dával smysl a aby se stal pouhým spoluautorem Adsonova příběhu.
 


Komentáře

1 Hentai no Kame | Web | 4. dubna 2017 v 17:39 | Reagovat

ajgfahfvgffg!!!!!!!!

2 Karin | 4. dubna 2017 v 20:13 | Reagovat

:-?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama