23. To Beyond: Pretending's so comfortable.

14. května 2017 v 13:23 | Kayleigh |  So soon To Beyond
Za beta děkuju Narci.




Louis popotáhne a Dan si přitiskne jeho tvář do ohbí svého krku, stejně jako Ernieho, když skončí jeho protivné vřískání a chlapeček se uvolněně rozbrečí, než konečně usne.

"Nejsem člověk, který by dokázal opustit rodinu. Nevzal jsem si tvou matku proto, abych ji v budoucnu plánoval opustit. Ale já ti nechci slibovat, že tě neopustím. Já ti to chci dokázat. Takže mě můžeš zkoušet třeba až do konce života, Lou. Jsem na tebe pyšný, Lou. Věřím v tebe a bolí mě, když trpíš. Nemusíš se bát, že tě nepřijmu. Já jsem tě totiž přijal už dávno. Není nic, co by mě přimělo změnit na tebe názor. Ani tvoje sexualita, ani tvoje volba kariéry, ani tvoje životní rozhodnutí. Pro mě jsi statečný a talentovaný mladý muž, který je zodpovědný, spravedlivý, silný a štědrý. A to nemá s bisexualitou, se zpěvem ani s depresí co dělat. Je mi jedno, jestli se potřebuješ vybrečet, vyvztekat, vyžvanit nebo potřebuješ místo, kde na tebe týden nikdo nepromluví a kde nebudeš muset vylézt z postele, pokud se na to nebudeš cítit. Prostě přijedeš sem a my se o tebe postaráme. Jay a já tu pro tebe vždycky budeme, ať už budeš potřebovat cokoli. Nemusíš oznamovat, že přijedeš. Nemusíš se omlouvat, pokud se na to necítíš. Ale můžeš kdykoli přijít a říct, co tě trápí, svěřit se a vědět, že si o tobě nebudu myslet nic jiného než to, co o tobě vím teď. Že jsi statečný a silný. Nebudu tě o tom přesvědčovat sliby ani slovy, těch sis v životě užil dost. Přesvědčím tě časem, zkušenostmi. Je mi jedno, jestli to bude trvat dvacet let, než mi začneš věřit. Ty za tu námahu stojíš, Lou."

Louis brečí v Danově náručí dlouhé minuty, než nad jeho vědomím přebere kontrolu spánek. Dan spokojeně vydechne, upraví si lehounkého Louise v náručí a začne se v houpacím křeslem mírně pohupovat stejně, jako to dělává s Erniem. Jay měla pravdu. Jsou doopravdy úplně stejní.

Dan se se probere, když ucítí, že se Louis pohnul. Hodiny ukazují k půlnoci a Dan si uvědomí, že ve spánku jeho dlaň sjela automaticky na Louisův zadek, po kterém ho nejspíš v polospánku poplácával, úplně stejně jako Ernieho, kdykoli se jej snažil uspat. Dan mimoděčně umístí polibek do Louisových vlasů, trochu se pohne v křesle, tlačí ho bok, načež se znova pohodlně usalaší, což ovšem Louise probudí.

"Uh…"

Im too heavy.

I'm asking too much.

I'm being too much.

I said too much.

I cry too much.

"Ššš, klidně spi, Lou," zabručí spokojeně Dan. "Nemusíš vstávat, vlastně bych preferoval, kdybys zůstal, prosím."

"Uh, um…"

"Hm?" zamručí Dan. "Louisi?"

"Já…"

Dan pozná v jeho hlase paniku, pevně ho obejme a jednou rukou chytí jeho zápěstí, stejně, jako to udělala večer terapeutka. Viděl, jak to Louise uklidnilo. "To nic, Lou. Klid. Všechno je v pořádku. Usnul jsi tady. To nic. Jsem rád, že tu jsi."

Neví, co říká, jenom potřebuje to dítě uklidnit.

Burden. Too much. Waste of space. Waste of time. Burden. Too much.

"Louisi, dýchej, co se děje? Proč panikaříš? Zdálo se ti něco? Co se děje? Co můžu udělat?" Dan netuší, jak se má zachovat, jak má panický záchvat zastavit.

Waste. Burden. Waste. Burden. Waste. Burden.

"Louisi, jsi v bezpečí, jsme tu jenom ty a já, nic se neděje. Všechno je v pořádku, no tak, dýchej, Lou," Dan narovná zběsile dýchajícího Louise na svém klíně, aby mu viděl do očí, jednou rukou uchopí jeho tvář, druhou sevře jeho zápěstí přesně tak, jak to viděl před večeří. "Louisi, prosím, nepanikař! Nic se neděje, ať už se ti zdálo cokoli, není to reálné! Jsi tady se mnou. Nic ti nehrozí. Se mnou ti nikdy nic nehrozí, rozumíš? Jsi v bezpečí."

Burden. Asking too much. Wanting too much. Burden. Burden. Burden.

Dan zoufale sleduje vytřeštěné oči milovaného syna své manželky a snaží se horečně to dítě uklidnit. "Louisi, to nic, podívej se na mě. Podívej se na mě!"

Louis konečně vzhlédne a zaostří na Dana.

"Mluv se mnou. Co se děje? O čem přemýšlíš? Mluv!"

"Burden. Waste. Too much. Don't deserve. Burden," mumlá Louis neustále dokola, tiše, horlivě a strašně rychle, hekticky, až se začne zalykat, protože mezi slovy nestíhá dýchat.

"Ježiši kriste, Louisi, neposlouchej ho, nejsi žádná přítěž, rozumíš mi? Záleží mi na tobě. Zasloužíš si celý svět, poslouchej mě. Soustřeď se na mě. Záleží na tobě. Všechno je v pořádku, nejsi jenom přítěž, rozumíš mi? Jsi silný a statečný. Neposlouchej ho," přikáže mu tvrdě Dan a sevře jeho zápěstí, ne bolestivě, ale dostatečně pevně. "Nejsi přítěž. Nejsi zbytečný. Jsi důležitý. Záleží na tobě. Všem nám na tobě záleží. Zasloužíš si všechno na světě. Ať už ti Mark řekl cokoli. Neposlouchej ho."

Louis při tom jméně zapomene, jak se dýchá, ale konečně přestane opakovat těch několik slov, které má v hlavě při každém záchvatu. Pomalu vydechne. Třese se po celém těle a jeho oči stále hledí do Danových. A náhle ho začal vnímat. To, co mu říká.

"Nejsi žádná přítěž. Jsi náš syn. Milujeme tě, Louisi. To nic. Už je dobře. Záleží nám na tobě. Jsi náš Louis. Zasloužíš si všechno, po čem jenom toužíš, Lou. Klid, to je v pořádku. Nikdo se na tebe nezlobí. Jenom dýchej. Neudělal jsi nic špatného. Není to tvoje vina. Jsi moc důležitý, Lou. Nesmíš Marka poslouchat. Zakazuju ti ho poslouchat. Zakazuju ti o něm přemýšlet jako o otci. Není to tvůj otec. Nikdy nebyl. Jsi náš syn, Lou."

Dan nikdy nic takového nezažil. Srdce mu buší jako zběsilé, třesou se mu ruce, ale to mu nezabrání v tom, aby si přitiskl Louise pevně k tělu, jako by chtěl, aby Louis začal kopírovat jeho dýchání podle toho, jak se zvedá jeho hruď a jak bije jeho srdce. Jednu ruku zamotá do jeho vlasů v zátylku, tou druhou ho hladí po zádech v dlouhých tazích, pomalu, pravidelně, jako by se ho snažil přimět pomalu dýchat.

A Louis má náhle v mysli prázdno.

Pretending's so comfortable.
 


Komentáře

1 Karin | 14. května 2017 v 20:03 | Reagovat

Krásna kapitola bulím. :-(

2 Kamila | Web | 15. května 2017 v 11:04 | Reagovat

Je to krása...............

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama