Kapitola 29.: Zayn Malik.

18. února 2018 v 21:11 | Kayleigh

Šest hoven, Beethoven. Jenom tady cituju paní magistru, mě si nevšímejte. Eh. A tak, no. A teď mě omluvte, musím za ní do sprchy. Za beta děkujeme mně. Ave Caesar. A Fee.





Jsem v prdeli. Nemůžu nic. Vůbec nic. Nemůžu na žádnou stranu, zůstal jsem ve sračkách a navíc úplně sám. A můj bratr, který měl být mými zadními vrátky, jenom nutným zlem, se stal nejenom strůjcem mého osudu, ale hlavně mým šéfem.

Budu rád, jestli mě ve své firmě nechá alespoň pracovat - pokud…! Harry ví, co dělat a koho požádat o pomoc, on se svou pusou si rychle najde partnery i sponzory, zachrání firmu i beze mne, toho jsem si nyní víc než jenom vědom…!

A já hlupák jsem netušil, nedával jsem svému sourozenci větší šance než dítěti s prskavkou, a ono se to ukázalo být dynamitem v rukou pyromana! Co zmůžu teď?! Byl jsem idiot, a pořád jsem, a zatímco můj zbožňovány bratr dokládá zdaleka ne jen sám sobě, že je sotva postradatelný, pokud se udělá důležitým v životě doslova kohokoli...?! A co já, co můžu dělat? Prosit ho na kolenou? Položit se na záda na jeho hebké růžové povlečení a nechat si ho narvat do zadku, pro bratrovo potěšení nebo mé zostuzení? Měl bych se nechat veřejně vláčet ve svém utrpení, ve své prohře? A bratr mi nikdy mé chyby neodpustí, tím jsem si jistý, protože jsem sám sebe vychválil do nebes, chvástal se a byl nad věcí, a můj bratr měl přitom celou dobu pravdu, jak neskutečné se to mému já, byť o pár týdnů mladšímu, zdá?!

Prohrál jsem holou kůži, a to doslova. Pokud si to můj bratr bude přát, skutečně skončím jako koncipient v nějaké béčkové firmě, kde budu rád, že dostanu čtyři týdny dovolené a třináctý plat. Na tohle já ale nejsem ani zdaleka zvyklý! A co hůř, zvykat si na to odmítám!

Jenže jediné, co mi teď zbylo, jsou bratrovy přímé rozkazy. Mám se držet Victora a mám zapomenout na Eleanor. Což mě přivádí k myšlence, zda o tom bratr věděl. O tom, že mě Eleanor nechce, ba nikdy nechtěla. Nedokázala mě shledat atraktivním proto, že jsem nebyl schopný se dostatečně prodat…? Neshledává mě atraktivním proto, že já sám nejsem ani z poloviny taková partie, jako jsem si myslel, že jsem? Mohl mě bratr jednoduše zradit a mít plány tam, kde jsem doufal, že se nikdy nedostane? Mohl mě předčít a zradit, nebo naopak těží z toho, co jsem já zkazil nebo neviděl? Můžu ho vinit ze svého osudu anebo důvod, proč je teď nad věcí, je ten, že já jsem něco přehlédl? Nemůžu nic, a opět - chci-li někoho vinit, mohu vůbec…? A mám-li plánovat s kým můžu počítat, nebo co, Viktor si bude přát mou pomoc, jenže ve věci, kterou ani jeden z nás nedokáže kalkulovat. Neměl jsem nejmenší tušení, a pokud prohraju, bude to skutečně jenom má vina. Co pokud. Já už jsem přece prohrál. A co mám dělat teď? Čekat na pomoc svého bratra? Potom, co jsem mu pět let předhazoval, jak moc je horší než já? Jak očividně jsem se vychloubal schopnostmi a možnostmi, keré mi dávala jak univerzita, tak otcova firma a znalosti s právem a financemi spojené? Když teď vidím, že realita stojí na bratrově straně a je mnohem důležitější vidět do lidí než do sitaucí, práva nebo obchodu?

Nevydržím na jednom místě. Jsem vzteky bez sebe, a přitom jediný, na koho můžu být naštvaný, jsem já sám. Podcenil jsem svého nebezpečného bratra, to je jedna věc. Ale přecenil jsem vlastní schopnosti, a to je věc mnohem horší. Utrpí nejenom moje ego, ale i moje budoucnost. Nemůžu čekat, že se mě bratr zastane. Nemůžu čekat, že se mnou ještě počítá. Ne po tom, jak jsem se k němu pět let choval. Můžu to zkusit jako on - můžu se zkusit prodat. Nebídnout se mu jako cena útěchy, nabídnout se mu s hlavou skloněnou tak, jak to chce. Může mě položit na záda - horší je, že teď, když už si to dokázal, bude mít vůbec zájem...? Bratr mi váhal pomoc, na začátku naší sázky. Neměl důvod. Útočil jsem na jeho ego. Ale na to již bratr pravděpodobně zapomněl. Tohle, to, co mu vychází, to je mnohem větš než naše sázka. A jemu to vyšlo. Ještě ne úplně, ale vyšlo. Má firmu. A s Cowellem v zádech nebude vůbec těžké firmu nejenom obnovit, ale znovu ji udělat výdělečnou. A možná úspěšnější, než je firma Caldera. A co můžu dělat já? Jít za Calderem a říct mu, že mě bratr zradil? Co by si o mě asi pomyslel on? Nejspíš, že tak schopný, jakým se dělám, rozhodně nejsem.

A co teď? Seberu klíče od svého Ferarri a jedu se projet. Nevím, kam jedu, prostě… pryč. Nejspíš poruším hodně předpisů, nedívám se na tachometr a upřímně, ani okolo sebe. Aniž bych věděl jak, najednou zastavuju na parkovišti u pláže. Ani nevím, jak jsem se sem dostal. Vylezu z autu, poupravím si oblek, utáhnu kravatu zamračím se, když si uvědomím, že tohle je bratrovo loviště. Přísahám, že ve vzduchu cítím jeho kolínskou. A hle, taky ano. Můj bratr je zde, na pláži. Není to ani dvacet metrů ode mě. Jsem si jistý, že kdybych promluvil, slyšel by mě. Já ho ale přes vlny a písek neslyším. Blbý vítr. Skoro se rozesměju, když vedle něj, na dece, nesedí nikdo jiný, nikdo kurva jiný než Louis Tomlinson. Nevím, jakého plánu se bratr drží. Pokud mého, musím mu zatleskat - Tomlinson se na něj dívá jako na svatý obrázek. Nevšimli si mě, ačkoli mě oba mají v zorném poli. Harry mluví, jistě, že mluví. Harry ve společnosti vždycky mluví. Musí být okouzlující společník. Louis z něho nespustí pohled. Já se na chvíli oddám představě, že kdyby to byl všechno jinak, kdyby se bratr rozhodl mě nezradit, klidně jsem být mohl na Louisově místě já. A řekněme si upřímně, ani bych nemrkal, aby mi neunikl jediný detail bratrova charismatu. Nemůžu Louisovi vůbec nic vyčítat, dokonce ani to, že mému bratrovi podlehl. A podle jeho výrazu ve tváři, podlehl. Úplně klidně může počítat s Louisem jako partnerem svého plánu. Úplně klidn teď mohou hovořit o tom, jak jednoduché bylo se mě zbavit, úplně klidně…

"Drahý!"

Harryho oslovení sešle mravenčení do mých slabin. Byl jsem tak fascinován Louisovým výrazem ve tváři a jeho fascinací mým bratrem, že jsem si nevšiml, že jsem se stal nápadným, zahlédnutým a viděným.

Pousměju se a ze rtu mi splyne velmi něžné, až přehnané: "Můj."

Harry se posune na dece, aby mi vytvořil místo.

"Dobré odpoledne," pozdraví mě mladý Tomlinson.

"I vám, broučku."

Nedokážu k němu být jiný než přehnaně něžný. Ne v bratrově přítomnosti. Načež se zarazím - do jak neskutečné míry bratra respektuji…? Dokonce i na tu mez, kdy vím, že mě zradil, a já jeho nedokážu. Hrál jsem, a prohrál jsem. Mnohem víc než jen svou kůži. Mnohem víc než jen svou čest. Nezbývá, než se smířit s nevyhnutelným.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama