53.: Příčetnost v kapse.

1. dubna 2018 v 23:30 | Kayleigh |  Prokurátor


My dear, dear old friend.

Happy birthday.


(Za beta děkuji Mrtvé oběti.)





Předpokládám, že Plagiátor ví, kde je moje pracovna, proto mne nevyděsí, když ji tam najdu. Nečekám od ní žádné vysvětlení, takže ji ani neadresuju. Chvíli přemýšlí, jestli jí alespoň nehodím na nohu ten náhrobek, který mi poslala minulý týden, když oznámila svůj vstup na scénu.

"Cos mu řekl?" vyštěkne místo pozdravu.

Mlčím - vlastně sám nevím. Pokud jsem něco naznačil, nevím o tom, ale mohlo se stát. "Nevím. Nevím, co se děje, takže nevím, co jsem mu řekl."

Těká pohledem z mých očí na mé rty a zpátky, nejspíš hledá důkaz toho, že jí lžu. Jakákoliv to byla zkouška, pravděpodobně jsem jí prošel. Nebo plánuje mou smrt, neumím to rozpoznat.

"Volal mi," řekne méně příkře, skoro nechápavě. "Ptal se, kde jsi, jestli už jsi dorazil, kam jsi od něj jel."

Uhnu pohledem, vrátím se ke stolu a posadím se, pokynu jí, aby zaujala místo naproti mne, ale ona se rozejde směrem k oknu.

"Víš, co se může stát, pokud ti Profesor nevěří."

Není to otázka, takže nepotřebuje slyšet mou odpověď. Starý muž, kterého jsme dnes doprovázel domů, vypadal zlomeně a nešťastně. Ovšem ani já a nejspíš ani Plagiátor nemáme tušení, čeho je vlastně schopen. A čí že je tohle plán. Na okamžik mne napadne, že to je celé trochu jinak. Že Profesor neovládá Plagiátora a Plagiátor neovládá Profesora. Naopak se oba teď něčeho bojí a já nevím čeho. Nebo koho. Pokud někdo má informace, které ani jeden z nás tří, musí to znamenat, že je v celé věci zapletený ještě někdo další, nový - a možná je to celé ještě jinak. Kdo vlastně řekl, že je Kayleigh, která stojí dva kroky za mnou, Plagiátor? Kdo řekl, že to tato bytost je zodpovědná za více než sto dvacet vražd?

Ona?

Ta, která dokázala, že celý dokument Plagiátor je jedna velká lež vůči realitě, která se stala pro všechny mrtvé…? A já bych měl věřit, že Plagiátor, drobná mladá Kayleigh, je vrahem - a potažmo Profesor?! Jenom proto, že mi to Ona řekla?

Považuji se za poměrně velkého blázna, ale dokonce ani já bych neměl být vůbec ochoten na tuto myšlenku přistoupit, vždyť je to donebe volající nesmysl? Jenže pokud je všechno, čeho se bojím, lež, a veškeré moje obavy jsou zbytečné… čeho bych se měl kurva vlastně bát?! A proč jsou Kayleigh i Profesor tak obezřetní?! A proč ve vysoké politice umírají lidi? A proč o tom všem Kayleigh ví?! A proč jí přijde směšné, dávat mi malá nenápadná vodítka?!

"Každý máme ve své skříni nějakého toho kostlivce," poznamená pak Kayleigh, položí na stůl svůj mobil a odejde z pracovny.

Pohlédnu na zamykací obrazovku - chyba, je odemčený a čeká na mne nedohraná hra Candy crush. Inu, proč ne. Vezmu mobil a dohraji hru. Přemýšlím, kde jsem nechal tamagoči, ale tuším je bezpečně schované ve Wilsonově saku, stejně jako moje příčetnost.

Opustím svou pracovnu až pozdě v noci, mám o čem přemýšlet. Do další vraždy zbývá jenom pár hodin a jak tak sedím a uvažuju nad vším kolem a kolem, vyvstává mi z toho sice jenom jedna jediná možnost, ale ta je tak směšná, že se ji nejspíš nikdy neodvážím vyslovit nahlas. Ano, dvojí a tajná politika byla vždycky předmětem debat, ale pokud se skutečně nacházíme kdesi na pomezí jednoho a druhého kruhu, má tohle být moje iniciace…? Vysoká politika a sebepoznání jsou přece nejdůležitější základy pro jedno jediné bratrstvo. A pokud ano, měl bych se vyvarovat příliš vzletnému jazyku i svému okolí, protože co já můžu vědět, mám v kruhu svých blízkých kolegů ba přátel dva podezřelé, a tím prvním je můj oblíbenec. Ovšem, ať už Kayleigh je či není Plagiátor, ať už zabila či nezabila Ji, já jsem zpytoval svědomí a došel k závěru, že jsem očividně narušenější, než jsem si zpočátku své kariéry myslel. Nejenom že přitahuji psychopaty, ale také jimi jsem osobně přitahován. Nejspíš z toho důvodu je sex natolik podivnou kapitolou mého života, včetně mé sexuality. Jako bych rozluštil minimálně záhadu hlavolamu a přesto se ani náznakem nepokusil někomu pochlubit. Ono ostatně taky komu, když netuším, na čí jsme straně?!

"Kde jsi byl?" zeptá se mazlivě Wilson, když konečně otevřu dveře bytu. Kotě spí na křesle, Naghini na ně mlsně zahlíží od laptopu, kde se nachází stočený do elipsy, jako jsem to vídával u Ní, ovšem za stolem sedí Plagiátor/Kayleigh, pokud chcete alespoň jednomu z toho věřit, a mě náhle napadne zcela jiná a poměrně nevinná otázka.

"Čí… je to jméno?" a vůbec mi nevadí, že svého Wilsona ignoruju. "Kayleigh."

"Už jsem… ti na to odpovídala, myslím. Nebo Ona. Je to… není to jméno, ne ve své… podstatě. Je to spíš titul. Hodnost, řekla bych."

Konkrétní jako vždy. Až teď se otočím na svého pomocníka: "V práci, potřeboval jsem dodělat papírování, když se moje sekretářka povaluje doma."

Nespustí ji z očí, uvědomím si zpětně. Hlídá ji, nebo pozoruje…? Pokud ho Profesor nasadil, aby nás špehoval, měl bych věřit Plagiátorovi, který je zcela přímý a má alespoň tolik taktu, že mi nelže. Jistě, neprozradí všechno, ale nelže mi. A je to možná první osoba v mém životě, která mě nezneužívá ve svůj prospěch, aniž by mi to ubližovalo. To Plagiátor/Kayleigh si mě vybral jako Jejího asistenta, pokud jsem to dobře pochopil. To ale taky znamená, že Ona a Plagiátor/Kayleigh byly skutečně minimálně rok v kontaktu. Pokud to tedy byla ona a ne někdo jiný. Protože pokud se jedná o jakési spiknutí, můžeme skutečně hovořit o desítkách vrahů a nikoliv pouze jednom.

Že mě Kayleigh upřeně pozoruje si uvědomím, až když promluví: "Přemýšlíš správným směrem."

Chci se zeptat, co to sakra znamená, ale v místnosti je Wilson a mi se před ním mluvit nechce - Kayleigh očividně taky ne, protože svede mluvu k Jejím nedokončeným povídkám. Odpovídám napůl úst, jsem myšlenkami jinde. Ale když se zvednu s tím, že potřebuju sprchu, ihned se zvedne taky. Pohlédnu do očí Wilsonovi, který mírně a s vážnou tváří zavrtí hlavou. Samo sebou ho neposlechnu. Začínám tušit, odkud vítr vane.

Svléknu se a konečně vstoupím pod proud horké vody. Začínám chápat její posedlost čtyřhodinovými sprchami. Člověk se uvolní a uklidní a navíc má pocit, že jej kryje šum vody a zamčené dveře. Dokonalé soukromí v malém prostoru. Spíš cítím, že se ke mne přidalo druhé tělo, než že bych je viděl nebo slyšel. Když ucítím drobné dlaně na zádech, dlouze vydechnu, jako bych až teď mohl povolit v ostražitosti.

"Nevím, jestli je Profesor… tím, čím Ona naznačovala, že je či byl v minulosti. Nevím , jestli skutečně byl… ale vy a on… Neposlal za mnou Wilsona z dobré vůle, že."

Neodpoví mi, podle očekávání.

"Wilson není někdo, kdo by mohl být naším spojencem," pokračuju proto. "I vy jste nervózní, cítím to z vás. V případu Plagiátor jste vy, Ona a Profesor věděli, na čem jste. Znali jste strany i možnosti. Co je teď jiné?"

Stojí za mnou, hladí a masíruje mé zádové svaly a mlčí.

"Nemůžeme před Wilsonem otevřeně hovořit, ale to ani před Profesorem. Nevím ani, jakou přesně stranu zaujímám já, ale pokud do toho mám jít, pokud…" pokud mě to má zabít, pokud pro to mám zemřít, pokud na poslední straně tohoto příběhu má ležet má mrtvola podobně jako Benedictova nebo Šéfova… "bude to přímočaré a zcela upřímné."

Sevře má ramena pevněji v dlaních a já to chápu jako souhlas s mými pravidly. Pokud pro to mám zemřít, musí to stát za to. Plagiátor není sadista. Oběti zabíjí rychle, nečekaně a téměř bezbolestně.

Otočím se k ní čelem, prohrábnu svou mokrou dlaní její suché vlasy a vyměním si s ní místo pod sprchovou hlavicí. Než ji chytím za zadek, vyzvednu si do náruče a přirazím ji na zeď koupelny, políbím ji na čelo - gesto, které jsem u Ní nestihl, a přitom jsem celých osm let vpravdě nechtěl nic jiného.

Vlastní iniciaci nepřežiju, ale to nejspíš jenom málo členů bratrstva.
 


Komentáře

1 Hifi | 2. dubna 2018 v 14:34 | Reagovat

Happy Birthday, Kaha.

2 S | E-mail | 2. dubna 2018 v 15:21 | Reagovat

SEM TU JEŠTĚ PŘED SPADNUTÍM YES (včera).... :DDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama