Kapitola 41.: Zayn Malik.

9. října 2018 v 3:00 | Kayleigh |  Velmi neortodoxní hry

Dobrý den,
já tady jenom odložm takový mírně emocionální díl polorozpadajícího se chudáčka milčka Zayna, a zase se odeberu k zimnímu spánku, nebo co že to bohové ve svém volném čase dělají. Za beta děkuji Andy.




Stojím pod sprchou skoro dvě hodiny, zcela bezradný. Kdybych měl funkční emoce, nejspíš bych se zde, skryt před očima i ušima, i rozbrečel. Já netuším, co mám dělat. Jsou to dva dny, co mne Gladys požádala, abych se začal dvořit její dceři, a já stále netuším, co mám dělat. Neuposlechnout svého bratra? Nebo se naopak vydat vstříc jednoduchosti? Tak jako tak jsem u něj skončil, nemám mu co nabídnout, nemá mi co vzít, už mne nemá jak oslnit.

Musím si konturou upravit oči, než se rozhodnu navštívit matku. Vypadám jako alkoholik po týdnu v léčebně, a to je snad ještě kompliment. Použiju dokonce i lehce růžovou rtěnku, takhle hrozně jsem nevypadal snad ještě nikdy. Svůj odraz v zrcadle nepoznávám. Dívá se na mě zlomený mladý muž, kterému nezbylo vůbec nic.

Matka mě přivítá s úsměvem.

"Matko, dobré ráno. Rád vás vidím se usmívat, svět mi pak přijde lepší."

"Drahoušku Zee, jsi tak milý. Pravý anglický gentleman. Posaď se prosím, co si dáš?"

Políbím matku v dlaň a pokud bohům věřím, pomodlím se; za ni, za její štěstí. Pokusila se mě uchránit, pokusila se mi dát svět. Uspěla, a já ji zklamal. Trpěla, trpěla toho zkurveného Stylese, abych mohl mít tenhle život, a já nejsem ani schopen ji zajistit. Jak se omluvit matce, že jsem zklamal? Jak se omluvit matce, která pro mě obětovala život, že ho obětovala zbytečně? Nevím. Možná bych se měl zeptat Harryho. Možná by mi poradil, výřečný je na to dost.

Snídám s matkou a většinou mluví ona. Usmívá se, nedává najevo, že by se dělo něco, co by se dít nemělo. Chápu, že si užívá poslední dny. Moje milovaná matka. Nikdy by mi neublížila a nikdy by mi nic nevyčetla. Jsem její jediné milované dítě. Jediné, co jsem pro ni vždycky chtěl, byl bezstarostný život a dobrý milenec. Zaslouží si to.

"Poslední dny tě vůbec nevídám. Vypadá to, že máš spoustu práce."

Práce? Přece nedělám vůbec nic. Pravděpodobně přijedeme o všechno a matka mluví, jako by se nic nedělo. Bude předstírat, že je všechno v pořádku, jako vždycky? Chápu, že je to její druh obranného mechanismu, že si nepřipouští to zlé, švitoří o svých plánech na tento týden a já nemám srdce jí říct, že žádné plány pravděpodobně nebudou, ačkoli jsem přiměl otce k tomu, aby se s ní nerozvedl, pochybuju, že teď, když už otec nemá moc, by byl ochoten mou matku bránit nebo se s ní snad o něco dělit. Možná se skrze ni bude i mstít. To bych nedokázal dovolit. Možná bych měl navrhnout útěk. Na druhou stranu, kam bychom šli? Matka bojovala, abych mohl nosit jméno Styles, jméno, které pořád něco znamená a zase bude něco znamenat, teď když má firmu ve svých schopných rukách Harry, mnohem schopnějšjích, než jsem kdy byl ochoten připustit. Neměl jsem mu dávat moc. Měl jsem ho nechat u jeho Saint-Laurent, u jeho štětek, u jeho šukání, u jeho chlastu. Neměl jsem mu ukazovat, co všechno může dokázat, protože na to má. Měl jsem si víc všímat, co dělá. Měl jsem vidět, jak je dobrý - a v čem. Ale bratr mi zmizel z radaru, dospěl, stal se z něj velmi nebezpečný společník a ano, i to je moje vina. Já jsem to v něm podpořil. Kvůli mně bratr zjistil, v čem je dobrý, a naučil se to používat. Že mi teď všechno vezme? Zasloužím si to. Měl jsem být chytřejší. A příště budu, pokud nějaké příště bude.

Po snídani se s ní rozloučím a vydám se do svých komnat. Zavřu za sebou těžké třešňové dveře; tmavé dřevo okolo působí temně a arogantně, jako já, ještě před pár týdny. Netuším, co dělám; do firmy nemůžu a nikdy jsem nic jiného nedělal. Nemám zájmy, koníčky ani přátele. Nemám ve svých komnatách moc co dělat.

Ovšem o zbavu mi asi bude brzy postaráno.

Na mé třešňové posteli v černém povlečení mezi temným saténem leží tělo toho nejkrásnějšího hřebce, jakého jsem kdy spatřil.

"Můj milovaný," zavrní za šelma. "Kdes byl tak dlouho? Čekal jsem na tebe. Chtěl jsem tě vzít na snídani, znám pár romantických míst - hlavně díky tobě a úkolu, který jsi mi před několika týdny dal."

Co můžu dělat? Vyhodit ho ze svých komnat, které brzy nebudou mé? O svou pověstnou aroganci a chlad se můžu alespoň pokusit.

"Vypadni."

Harryho to ani nezvedne z postele, ovšem že ne. Na jeho místě bych ze mě taky neměl strach, natož respekt. Zavinil jsem si to sám, nemůžu mu to vyčítat. Ani nevzhledne. Leží na břiše v mém černém saténu a jeho rovnoměrně opálená pokožka je stejně výstražným praporkem jako otevřenou branou. Stávám se poetickým. Mám ho pod kůží. A tam, kde ho nemám, tam ho chci. Porazil mě na všech frontách, nemůžu předstírat, že jsem nad věcí, nemůžu… nemůžu nic. Můžu předstírat, že se mě to netýká, a že mě nedobyl, ale jak čtenář tuší, není to pravda. Porazil mě. Nejhorší je, že on mou porážku nejspíš ani nezamýšlel, že mu to prostě tak nějak hrálo do karet, že to prostě tak nějak vyšlo.

"Dlouho jsem tě neviděl. Napadlo mě, že se zastavím. Mám teď spoustu práce - to víš, zažils to. Už chápu, proč jsi to tak miloval, bratře."

Jeho slova jsou jed a já to vím, přesto jsem ochoten vypít do dna. "Vídávám tě s otcem, jak odjíždíš brzy ráno a vracíš se pozdě večer. Ani už tě nevídám vodit si sem milenky, nebo milence," přiblížím se k posteli s úmyslem pohladit lva.

"Ano, je to náročná práce. Můj milovaný bratře, myslím, že jsem tvou práci nikdy pořádně neocenil."

Nedokážu říct, jestli se mi vysmívá nebo ne.

"Měl jsem ti častěji děkovat. Měl jsem ti častěji říkat, jak jsi nepostradatelný."

Posadím se na postel a nechci mu jeho slova věřit, ale zrazuje mě tělo i mysl. Patřím mu a dobře to vím. Rozhoduje o mně, nejspíš o mně vždycky rozhodoval, od jisté doby, a já jsem to jenom neviděl. A teď, co můžu dělat?

"Vypadni," zopakuju.

"Můj drahý," cítím z jeho hlasu úsměv, ačkoliv mu do tváře nevidím, "můj drahý," zopakuje ještě jednou. "Kdy jsem ti naposledy řekl, jak moc tě miluji? Kdy jsem si na tebe naposledy udělal čas…?"

Dotřetice všeho dobrého: "Vypadni."

"Moje dny jsou náročné, jak jsi říkal - odjíždím brzy ráno a vracím se pozdě večer. Nikdy jsem ti nepoděkoval, nikdy jsem tě neocenil. Pořád sem se jenom vztekal a staral se jenom o svůj penis a Yves Saint-Laurent, a ty si nejspíš říkáš, žes mě u toho měl nechat, neměls mi dávat moc, neměls mi ukazovat, co všchno dokážu, když mám důvod. Nejspíš si říkáš, jak obrovská to byla chyba, uzavřít se mnou sázku, kterou jsi nemohl vyhrát. Nejspíš si říkáš, jaké s tebou mám plány? Nejspíš se bojíš o svou budoucnost, nejspíš se bojíš, co přinese zítřek, nejspíš nevíš, jsi nejistý, zahořklý, nejspíš trpíš. Nejspíš si spoustu věcí vyčítáš."

Sklopím hlavu. Nepamatuju, že bych někdy brečel. "Vypadni."

"Můj drahý bratře, můj milovaný. Můj jediný. Nejspíš si říkáš, na kolika stranách jsem tě vlastně porazil, nejspíš si říkáš, jestli z tohohle ještě můžeš vyjít živý. Můj milovaný bratře, můj," Harry se elegantně vyšvihne na posteli do sedu a podívá se mi zpříma do očí. "Kdybys jenom tušil."

Harry vstane a opustí moje komnaty. Já počkám, až uslyším padnout kliku u jeho dveří a sesunu se do postele.

Snažím se zachytit jeho vůni na polštáři a celou noc brečím.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama